Pojem management a přístupy k definování tohoto termínu

Management z angličtiny znamená řízení. Management je soustava poznatků o informačně-komunikačním procesu působení subjektů managementu na objekt (průběh pracovních procesů v organizaci), přičemž výsledek tohoto působení závisí na:

1. odborné zdatnosti subjektů managementu (vědomosti o plánování, organizování, kontrole atd.),
2. od sociální zralosti subjektů managementu (vlastnosti, postoje, hodnoty, které vyznávají),
3. od praktické zručnosti subjektů managementu (praktická zručnost využívat své vědomosti a vlastnosti v praxi).

Na základě toho rozeznáváme tři základní významy pojmu management (Sedlák):

• management jako teorie nebo vědní disciplína,
• management jako specifická skupina lidí,
• management jako praktická činnost.

TEORIE EUROAMERICKÉHO MANAGEMENTU

Význam a chápání managementu se vyvíjelo spolu s vývojem jednotlivých teorií managementu. Management jako soustava poznatků se začíná formovat v novodobých dějinách po nástupu průmyslové revoluce, kdy vzniká a začíná se rozvíjet industriální společnost. Vznikl v USA, příčinou čehož byly především 1. a 2. světová válka v Evropě, Indočíně a v Japonsku. Evropské země se po 2. světové válce musely zaměřovat na obnovu národního hospodářství a až následně mohly aplikovat v řízení národního hospodářství prvky amerického managementu. V současných akademických kruzích se dosavadní poznatky o managementu klasifikují v rámci následujících škol:

• klasický management (procesní škola),
• vědecký management (Taylor),
• byrokratický management (Weber),
• administrativní management (Fayol),
• behaviorální (neoklasický) management (psychologicko-sociální škola) – 20.–30. léta 20. století – Maslow, Mayo, Follettová, McGregor,
• moderní management (rozhodovací, systémová, matematická škola) – Simon, Miller,
• empirický management (pragmatická škola) – Drucker, Peters a Waterman.

1.1 Klasický management (tzv. procesní škola managementu)

První ucelená koncepce chápání managementu vznikla v pozdních letech 19. století. Byla to doba rychlého rozvoje průmyslové výroby. Bylo dostatek přírodních zdrojů, ale nedostatek kvalifikované pracovní síly. Vznikla potřeba racionálního řízení výroby. Začal se formovat klasický management, který chápal management jako samostatnou vědu. Jeho vývoj ovlivnily tři proudy:

• vědecký management,
• byrokratický management,
• administrativní management.

1. Vědecký management

Jeho představitelé se snažili zvýšit efektivitu práce pomocí vědeckých metod. Hlavními představiteli jsou Frederic W. Taylor, Henry L. Gantt, Harrington Emerson, manželé Gilbrethovi, Henry Ford (tzv. fordismus), Tomáš Baťa (tzv. batismus). V Japonsku se tento směr uplatňoval ve firmě Toyota (tzv. toyotismus). Společným znakem představitelů vědeckého řízení byla snaha o racionalizaci práce, zavádění určitých forem normování, plánování a organizace společné práce. Používání vědeckého managementu má i negativní stránky, například přílišný důraz na specializaci, která vedla k odmítavému postoji pracovníků, monotónnosti a slabé kvalitě.

FREDERIC W. TAYLOR (1856–1912)

Je považován za zakladatele vědeckého managementu, výborně ovládal technickou stránku průmyslové výroby. Prosazoval myšlenku nahradit subjektivní, individuální odhady v organizaci práce vědecky založenými postupy. Managementu kladl za úkol vytvořit správné pracovní příležitosti a správný mzdový systém, které zvýší produktivitu. Manažeři by se měli řídit čtyřmi principy:

• vědecky prozkoumat každou úlohu a vytvořit nejlepší metodu pro její vykonání, tj. vytvořit skutečnou vědu o řízení,
• pečlivě vybrat pracovníky a zaučit je tak, aby využívali tyto metody, tj. vědecky vybírat pracovníky,
• vzdělávat a kontrolovat pracovníky, tj. vědecky připravovat a zdokonalovat pracovníky,
• oddělit práci od odpovědnosti; management je odpovědný za plánování při používání vědeckých principů; pracovník je odpovědný za vykonání práce, tj. úzká spolupráce mezi vedením a pracovníky.

Věnoval se problému zvyšování efektivity nejen cestou snižování nákladů a zvýšení zisku, ale také zvyšováním mzdy jako motivace k růstu produktivity práce. Měřil výkon nejlepšího pracovníka a tak vytvořil normy denního výkonu pracovníka – nazval to časovými studiemi. Formuloval následující zásady:

• přidělování vysokého denního výkonu – každý pracovník musel splnit přesně určenou a náročnou denní práci,
• normalizování podmínek – každý pracovník dostal práci na celý den a musel mít k tomu všechny podmínky a pomůcky,
• vysoká odměna za úspěšnou práci,
• postih v případě nesplnění výkonu.

Podstatu shrnuje takto: přesnost namísto ustálených zvyků, harmonii namísto rozporů, spolupráci namísto individuálních postupů, maximální produktivitu namísto minimální, podněcování každého pracovníka k maximálnímu výkonu a zajištění správného odměňování. Oddělil přípravu a plánování od provozu a soustředil řídicí činnost v plánovacím oddělení. Oddělil pracovníka od duševní práce a ponechal mu pouze fyzickou práci. Zdůrazňoval plánování a kontrolu, což vyžadovalo specializované vedení.

Velký význam přikládal kvalitě vedoucích pracovníků. Doporučoval vybírat takové vedoucí, aby bylo maximalizováno množství těchto charakterových vlastností a kvalit: inteligence, vzdělání, zvláštní a odborné schopnosti, zručnost a síla, energičnost, pevná povaha, poctivost, zdravý úsudek a dobré zdraví.

Taylorovo vědecké řízení můžeme stručně shrnout do následující kauzální závislosti: čím jednodušší pracovní operaci lze přidělit jednotlivému pracovníkovi, čím vyšší může být stupeň specializace a čím přesněji je vymezen průběh pracovního procesu, tím kratší je doba zaučení, tím méně vad vzniká, což znamená vyšší výkonnost. Tento předpoklad se však Taylorovi nepotvrdil – úzká specializace vede k monotónní práci, která se stává důvodem nespokojenosti a snížení pracovní výkonnosti.

HENRY L. GANTT (1861–1919)

Byl Taylorovým kolegou ve ocelářské společnosti. Jeho přínos spočívá v rozpracování metod a postupů denního plánování pracovních operací. Na tyto metody a přístupy navazuje odměňování a prémii za překročení plánovaných výkonů. Odměňován nebyl pouze pracovník za nadstandardní práci, ale i jeho vedoucí. Tím chtěl přimět vedoucí, aby se pracovníkům více věnovali a sami je povzbuzovali k vyššímu výkonu. Je autorem známého „Ganttova diagramu“, který zobrazuje vztahy mezi činnostmi výrobního procesu.

HARRINGTON EMERSON (1853–1931)

Proslavil se svými doporučeními, jak odstraňovat ztráty ve výrobě a zvyšovat její efektivitu. Uvedl 12 principů efektivnosti práce:

• jasné definování cílů řízených činností,
• využívání zdravého rozumu a kritické hodnocení rozhodovacích situací,
• využívání poradců a zkušeností druhých,
• zajištění pracovní disciplíny a morálky,
• zajištění spravedlivého odměňování, vhodných pracovních podmínek,
• mít spolehlivou evidenci nákladů a výsledků práce,
• správný výběr, umístění, plánování a organizace činností pracovníků,
• vytváření vhodných podmínek pro výkon práce,
• motivovat každého pracovníka,
• standardizovat výkon pracovních operací.

FRANK B. GILBRETH (1868–1924)

Věnoval se konzultacím v oblasti racionalizace práce. Snažil se o zvýšení výkonu pracovníka. Jeho základním cílem bylo vynalezení jediného nejlepšího způsobu pro každou práci, což znamenalo vykonávat práci s co nejmenším počtem pohybů, vyloučením únavy, maximálním zrychlením a zjednodušením. Tuto svou teorii nazval „pohybovou studií“. Jeho cílem bylo snížit počet potřebných pohybů pracovníka na minimum a tak dosáhnout maximální výkonnosti.

LILLIAN GILBRETHOVÁ (1878–1972)

Její originální přínos spočívá v uplatnění psychologie při vhodném umístění a výběru pracovníka, v zaučování a vytváření vhodné pracovní atmosféry. Zaměřovala se také na poznání osobnosti a potřeb pracujících. Je považována za průkopnici psychologie řídící práce.

HENRY FORD

Využil normalizaci a hromadnou výrobu. Rozdělil pracovní operace na nejjednodušší úkony, které mohl vykonávat nekvalifikovaný pracovník. Jeho principy při výrobě automobilů jsou:

• pracovníci a součástky musí být uspořádáni tak, jak vyžaduje technologie, a každá součástka ve výrobě musí vykonávat co nejkratší cestu,
• pro přesun rozpracovaných částí používat dopravníky,
• dopravník určuje tempo práce.

Ford používal mezivýrobní dopravu, pomocí níž ovlivňoval práci pracovníků, využíval prostor v továrně a dobu potřebnou od dodání materiálu k výrobě konečného produktu. Zajišťoval tak plynulost výroby a návaznost operací.

Jeho základní poznatky lze shrnout do tří principů:

• hromadná výroba,
• technická normalizace (sjednocení rozměrů a tvarů),
• pásová výroba.

TOMÁŠ BAŤA

Byl prvním představitelem klasického managementu v Československu. V roce 1924 zavedl svůj systém samosprávy dílen a účasti na zisku (rozšířil tak tři základní Fordovy principy o čtvrtý aspekt). Ve své samosprávě dílen mohl každý zaměstnanec ovlivňovat řízení práce, které rozuměl, a tím mohl ovlivnit výsledek celého výkonu. Každý pracovník musel šetřit časem, energií, materiálem, jako by byl sám majitelem. To vedlo ke zvýšení produktivity práce a ke snížení nákladů. Podnik byl rozdělen na stovky oddělení, každé z nich mělo vlastní finanční prostředky, vedlo vlastní účetnictví a bylo samostatnou jednotkou. Baťa zavedl účast zaměstnanců na zisku, čímž dosáhl větší snahy pracovníků. Pracovní morálka byla v Baťových závodech velmi důležitá. Požadována byla disciplína, dobré vztahy mezi kolegy a od toho závisel i jejich postup na pracovišti.

TOYOTISMUS

Spojuje intelektuální práci s manuální, zavádí se zde pojem „úzká“ organizační struktura, tj. co nejmenší administrativa (lean production).

2. Byrokratický management

Je druhým vývojovým směrem v rámci klasického managementu. Zdůrazňoval důležité racionální plánování, nespoléhal se na libovůli manažera či vlastníka firmy. Hlavním představitelem byl Němec Max Weber.

MAX WEBER (1864–1920)

Vymezil tři typy organizací:

• tradiční – vzniklou postupně opakováním, děděním,
• vůdcovskou – vzniklou silou osobnosti,
• byrokratickou – vzniklou specifickým rozdělením moci.

Nejpodrobněji se zabýval byrokratickou organizací. Je to systém fungující na základě pevných norem, pravidel a povinností. Pouze taková organizace garantuje efektivní organizační strukturu a je nejvýkonnějším nástrojem řízení. Jsou zde jednoznačně určeny povinnosti a oprávnění spojená s určitou funkcí v organizační struktuře. Velké organizace budou pracovat racionálněji, pokud budou úkoly specializované, pravidla a regulace přesně vymezené a jednotně přijímané tak, aby pracovníci věděli, co se od nich očekává. Na základě toho Weber formuloval 6 principů byrokratické organizace:

• dělba práce založená na specializaci s přísným vymezením povinností každého článku organizace,
• přesně definovaná hierarchie práv a povinností, kde pracovník není zodpovědný jen za své výsledky práce, ale i za výsledky svých podřízených,
• činnost organizace dodržuje soustavu pravidel a její fungování je na této soustavě založeno,
• vedoucí řídí své podřízené na základě objektivních pravidel, nepřipouští se osobní přístup či shovívavost,
• je nutné dodržovat pravidla souladu kvalifikace lidí s požadavky na zastávaná místa; pracovníci musí mít zajištěný postup v práci podle úspěšnosti či odpracovaných let; musí být loajální vůči organizaci,
• vytváření podmínek pro pořádek a stabilitu fungování.

3. Administrativní management

Jako třetí směr v rámci klasického managementu byl založen na manažerech, kteří mají řídit organizaci zevnitř. Hlavními představiteli byli Henry Fayol a Chester Barnard.

HENRY FAYOL (1841–1925)

Studoval podnik a jeho nevýrobní části. Doporučuje dělbu práce horizontální (podle druhů činností) i vertikální (podle stupň