Daňové principy
Daňové principy jsou požadavky na daňový systém, které jsou zohledňovány při tvorbě daňového systému. Každá země při tvorbě svého daňového systému zohledňuje jednotlivé principy v různé míře a přizpůsobí je podle potřeb ekonomiky. Nejčastěji zohledňované principy při tvorbě daňového systému jsou:
- spravedlnost
- ekonomická efektivita
- přehlednost a právní dokonalost
- flexibilita
- pozitivní ekonomický dopad na subjekty
- daňová jistota
5 požadovaných vlastností optimálního daňového systému
Autor Joseph E. Stiglitz formuloval 5 požadovaných vlastností optimálního daňového systému:
- požadavek ekonomické efektivity – daňový systém by neměl být v rozporu s efektivní alokací zdrojů. Dane by neměly způsobovat významné deformace cen a užitku různých druhů činností. Distorze vedou k substituci a čím je substituční efekt větší, tím je vyšší tzv. nadměrné daňové břemeno
- požadavek administrativní jednoduchosti – daňový systém by měl být co nejjednodušší a relativně nenákladný z hlediska správy
- požadavek flexibility – daňový systém by měl být schopný snadno a v některých případech automaticky se přizpůsobovat změněným ekonomickým podmínkám
- požadavek politické přehlednosti a odpovědnosti – daňový systém musí být přehledný v tom smyslu, že daňový poplatník by měl vědět, na co a proč platí daně. Pouze tak může politický systém ve svém rozhodování odrážet preference jednotlivců
- požadavek spravedlnosti – daňový systém by měl být spravedlivý v přístupu k rozdílným jednotlivcům
Dane mohou krátkodobě působit na poptávku soukromého sektoru tak, že odčerpají větší nebo menší část jeho objemu. Říkáme, že daně pružně reagují na růst hrubého domácího produktu. Pokud má celková poptávka vliv na stabilitu, mohou být daně použity jako stabilizátory. Daňová politika se tak stává součástí makroekonomické politiky.
Daňové principy lze podle Lénártové rozdělit do čtyř skupin:
- Fiskálně – rozpočtové principy – zahrnují požadavek dostatečnosti daňových příjmů a schopnosti jejich růstu.
- Eticko – sociální principy – obsahují požadavky obecnosti zdanění a spravedlnosti.
- Hospodářsko – politické principy – obsahují požadavky aktivní a pasivní flexibility zdanění a daňové neutrality.
- Daňově – právní a technické principy – zahrnují principy jednoznačnosti, jasnosti, nerozpornosti a srozumitelnosti.
Existuje mnoho pohledů na daňové principy. Autoři se ve svých pracích liší spíše v detailech rozpracování jednotlivých principů než v jejich podstatě a obsahu. V současnosti se za základní požadavky kladené na daňový systém považují princip spravedlnosti a efektivity.
Daňová spravedlnost
Daňová spravedlnost patří mezi základní principy daňového systému. Tento princip často vstupuje do rozporu s principem efektivity a právě díky tomuto rozporu je nemožné dosáhnout optimální daňový systém.
Paretova efektivita je definována takto: Dané ekonomické uspořádání je efektivní tehdy, pokud nelze nastat taková změna, při které by někdo získal, aniž by někdo jiný nebo někteří jiní ztratili. To znamená, že je možné zvýšit uspokojení jedné osoby, aniž by se snížilo uspokojení jiné osoby.
Efektivita daní
Daně představují přesun peněžních prostředků od fyzických a právnických osob do státního rozpočtu. Tento přesun však není bez dalších dodatečných nákladů. Tyto náklady snižují celkový efekt pro ekonomiku, tedy vyvolávají neefektivitu. Cílem daňových systémů je tuto neefektivitu minimalizovat.
Neefektivita daňového systému je způsobena dvěma druhy daňových nákladů:
- přímými a nepřímými administrativními náklady
- nadměrným daňovým zatížením
Tyto náklady mají odlišný charakter. Administrativní náklady představují výdaje na potřeby daňových úřadů a náklady daňových poplatníků. Přímé administrativní náklady představují náklady spojené s daněmi na straně veřejného sektoru. Patří sem náklady státní správy na organizaci daňového systému, na evidenci daňových poplatníků, výběr daní, kontrolu, náklady na statistický úřad, soudní výdaje atd. Přímé administrativní náklady jsou tím vyšší, čím je daňový systém složitější, čím je vyšší počet daňových sazeb, daňových výjimek a dalších okolností. Nepřímé administrativní náklady nese soukromý sektor. Patří sem čas a peníze daňovníků vynaložené na seznámení se s daňovým zákonem, peníze vynaložené na daňové poradce, na daňová přiznání a na další náklady související s daněmi. Čím je daňový systém složitější, tím jsou tyto náklady vyšší.
Náklady distorze
Kromě administrativních nákladů vznikají v ekonomice i další náklady, které snižují její efektivitu. Jedním z nich jsou náklady distorze, které vznikají při zavedení nových daní.
Daňová substituce
Veškeré změny v daních ovlivňují chování daňových subjektů. Vlastností většiny daňovníků je snaha o co největší snížení daňového zatížení. Když toto snížení není možné, daňovníci volí substituci. Nahrazují zdaňované statky jinými statky, rozhodnou se využívat více volného času na úkor práce, umisťují výrobu do jiných odvětví apod.
Dochází ke změně motivace daňových poplatníků – jiné alokaci zdrojů poplatníka v důsledku daňového zatížení – poplatníci se nedrží trhu, ale snahou ušetřit na daních. Nejvyšší efektivitu vykazuje paušální daň, která je pro všechny subjekty stejná, její výši nelze měnit žádným chováním, přináší minimální administrativní zatížení jak pro poplatníka, tak pro stát, je však často v rozporu s daňovou spravedlností.
Snaha o zvýšení efektivity daní vede čím dál častěji k požadavkům přesunout hlavní daňové zatížení jednotlivců ze zdanění příjmů na zdanění spotřeby, tedy ke zvýšení role nepřímých daní. Spravedlnost a efektivita daňového systému jsou často v protikladu.
