Daňové principy
Daňové principy jsou požadavky na daňový systém, které jsou zohledňovány při tvorbě daňového systému. Každá země při tvorbě svého daňového systému zohledňuje jednotlivé principy v různé míře a přizpůsobí je podle potřeb ekonomiky. Nejčastěji zohledňované principy při tvorbě daňového systému:
- spravedlnost
- ekonomická efektivnost
- přehlednost a právní dokonalost
- flexibilita
- pozitivní ekonomický dopad na subjekty
- daňová jistota
5 požadovaných vlastností optimálního daňového systému
Autor Joseph E. Stiglitz formuloval 5 požadovaných vlastností optimálního daňového systému:
- požadavek ekonomické efektivnosti – daňový systém by neměl být v rozporu s efektivní alokací zdrojů. Daně by neměly způsobovat významné deformace v cenách a užitku různých druhů činností. Deformace vedou k substituci a čím je substituční efekt větší, tím větší je tzv. nadměrné daňové břemeno
- požadavek administrativní jednoduchosti – daňový systém by měl být co nejjednodušší a relativně nenákladný z hlediska správy
- požadavek flexibility – daňový systém by měl být schopen snadno a v některých případech automaticky se přizpůsobovat změněným ekonomickým podmínkám
- požadavek politické průhlednosti a odpovědnosti – daňový systém musí být průhledný v tom smyslu, že daňový poplatník by měl vědět, na co a proč platí daně. Pouze tak může politický systém ve svém rozhodování odrážet preference jednotlivců
- požadavek spravedlnosti – daňový systém by měl být spravedlivý v přístupu k odlišným jednotlivcům
Daně mohou krátkodobě ovlivňovat poptávku soukromého sektoru tak, že odeberou větší či menší část jeho objemu. Říkáme, že daně pružně reagují na růst hrubého domácího produktu. Pokud má celková poptávka vliv na stabilitu, mohou být daně využity jako stabilizátory. Daňová politika se tak stává součástí makroekonomické politiky.
Daňové principy lze podle Lénártové rozdělit do čtyř skupin:
- Fiškálně – rozpočtové principy – zaměřují se na požadavek dostatečnosti daňových příjmů a schopnosti jejich růstu.
- Etnicko – sociální principy – obsahují požadavky obecnosti zdanění a spravedlnosti.
- Hospodářsko – politické principy – obsahují požadavky aktivní a pasivní flexibility zdanění a daňové neutrality.
- Daňově – právní a technické principy – zahrnují principy jednoznačnosti, jasnosti, bezrozpornosti a srozumitelnosti.
Existuje mnoho pohledů na daňové principy. Autoři se ve svých pracích liší spíše v detailech rozpracování jednotlivých principů než v jejich podstatě a obsahu. V současnosti jsou za základní požadavky kladené na daňový systém považovány principy spravedlnosti a efektivnosti.
Daňová spravedlnost
Daňová spravedlnost patří mezi základní principy daňového systému. Tento princip často stojí v rozporu s principem efektivnosti, a právě kvůli tomuto rozporu není možné dosáhnout optimální daňový systém.
Paretovská efektivnost je definována takto: Ekonomické uspořádání je efektivní tehdy, pokud nenastane změna, při které by někdo získal, aniž by někdo jiný přišel o výhodu. To znamená, že lze zvýšit uspokojení jedné osoby, aniž by došlo ke snížení uspokojení někoho jiného.
Efektivnost daní
Daně představují přesun finančních prostředků od fyzických a právnických osob do státního rozpočtu. Tento přesun však není bez dalších dodatečných nákladů. Tyto náklady snižují celkový efekt pro ekonomiku, tedy vyvolávají neefektivnost. Cílem daňových systémů je minimalizovat tuto neefektivnost.
Neefektivnost daňového systému způsobují dva druhy daňových nákladů:
- přímé a nepřímé administrativní náklady
- nadměrné daňové zatížení
Tyto náklady mají odlišný charakter. Administrativní náklady představují výdaje na potřeby daňových úřadů a náklady daňových poplatníků. Přímé administrativní náklady představují náklady spojené s daněmi na straně veřejného sektoru. Patří sem náklady státní správy na organizaci daňového systému, evidenci daňových poplatníků, výběr daní, kontrolu, náklady statistického úřadu, soudní výdaje apod. Přímé administrativní náklady jsou vyšší, čím je daňový systém složitější, čím vyšší je počet daňových sazeb, daňových výjimek a dalších okolností. Nepřímé administrativní náklady nese soukromý sektor. Patří sem čas a peníze daňovníků vynaložené na seznámení se s daňovým zákonem, náklady na daňové poradce, na vyplňování daňových přiznání a další náklady související s daněmi. Čím je daňový systém složitější, tím jsou tyto náklady vyšší.
Náklady deformace
Kromě administrativních nákladů vznikají v ekonomice další náklady, které snižují její efektivnost. Jedny z nich jsou náklady deformace, které vznikají zavedením nových daní.
Daňová substituce
Všechny změny v daních ovlivňují chování daňových subjektů. Většina daňovníků se snaží co nejvíce snížit daňové zatížení. Pokud toto snížení není možné, daňovníci zvolí substituci. Nahrazují zdaňované zboží jiným zbožím, rozhodnou se využívat více volného času na úkor práce, přesouvají výrobu do jiných odvětví atd.
Dochází ke změně motivace daňových poplatníků – jiná alokace zdrojů poplatníka v důsledku daňového zatížení – poplatníci se neřídí trhem, ale snahou ušetřit na daních. Nejvyšší efektivitu vykazuje paušální daň, která je pro všechny subjekty stejná, její výši nelze měnit žádným chováním, přináší minimální administrativní zátěž pro poplatníka i stát, avšak často bývá v rozporu s daňovou spravedlností.
Snaha o zvýšení efektivity daní vede stále častěji k požadavkům přesunout hlavní daňové zatížení jednotlivců ze zdanění příjmů na zdanění spotřeby, tedy zvýšení významu nepřímých daní. Spravedlnost a efektivnost daňového systému jsou často vzájemně protichůdné.
