Princip systému pojištění vkladů v bankách
Ve finančních systémech ekonomik mají dominantní roli banky. Obvykle jsou jediným zdrojem financování subjektů, které z různých důvodů nemají přímý přístup na kapitálový trh. Podobně plní depozitní funkci vůči úsporám drobných vkladatelů. Z toho vyplývá skutečnost, že ačkoliv stát nemusí chránit před bankrotem každou jednotlivou banku, musí chránit bankovní sektor jako celek.
Pokud by neexistovalo zabezpečení bankovních depozit, mohla by zhoršená kvalita bankovních aktiv vyvolat útok vkladatelů na banku s cílem získat své peníze ještě před případným krach banky. Následkem by se mohli špatně informovaní vkladatelé začít obávat o své vklady v jiných bankách, což by mohlo vést k panice a ohrožení celého bankovního sektoru.
Depozity jednotlivých vkladatelů uložené v bance lze zajistit různými způsoby, například pomocí přísných omezení bank. Takovým opatřením by však došlo k narušení funkčnosti bank a vzniku vysokých nákladů na monitorování. Jinou možností je ručení za vklady třetí stranou, přičemž z rozsahu bankovního sektoru lze vyvodit, že ručitel by měl mít celo státní působnost. V rozvinutých tržních ekonomikách roli ručitele plní fond pojištění (ochrany) vkladů. Pojištění vkladů tak představuje jeden ze základních pilířů bankovní regulace. V případě úpadku banky totiž vkladatelé neutrpí žádné nebo jen minimální ztráty ze svých vkladů. Tím se zvyšuje nejen jejich důvěra v bezpečnost prostředků uložených v bankách, ale i důvěryhodnost bankovního systému.
Způsob ochrany vkladů v bankovním sektoru se v jednotlivých zemích liší, přičemž formální (explicitní) způsob pojištění vkladů není aplikován ve všech ekonomikách. Fakticky lze systémy ochrany vkladů rozdělit do dvou skupin – na explicitní a implicitní.
Při explicitním způsobu je ochrana vkladů upravena zákonem, který definuje, které druhy vkladů, do jaké výše a v jakých depozitních institucích podléhají ochraně, stanovuje zdroje financování fondu ochrany vkladů a postupy platné při řešení úpadku bank.
Implicitní forma ochrany vychází z prohlášení představitelů státu nebo z dosavadního historického působení vlády v případech bankovních insolvencí.
Výhrady vůči explicitní formě ochrany vkladů vyplývají především z existence dvou doprovodných jevů pojištění vkladů, a to morálního rizika a nežádoucího výběru.
Morální riziko představuje zvyšování rizikovosti operací prováděných vkladateli i bankami. Protože vkladatelé díky pojištění vkladů získávají záruku, že peníze uložené v bance obdrží zpět (v plné nebo částečné výši) i v případě úpadku banky, mohou upustit od snahy analyzovat ekonomickou pozici banky. Podobně banky mohou realizovat rizikovější operace – případné finanční ztráty pojištěných vkladatelů vyrovnává fond a banky tak nejsou vystaveny riziku neočekávaných výběrů pojištěných vkladů v důsledku ztráty důvěry klientů.
Riziko spojené s morálním rizikem lze částečně eliminovat zavedením spoluúčasti vkladatelů na ztrátách.
Nežádoucí výběr představuje zvýšení pravděpodobnosti vstupu rizikových subjektů do bankovního systému. Tyto subjekty se zaměřují na vysoce výnosné a tedy i vysoce rizikové operace, přičemž malá hrozba hromadných výběrů pojištěných vkladů láká tyto subjekty k vstupu do bankovní sféry. U těchto rizikových subjektů je však vyšší pravděpodobnost insolvence.
Riziko nežádoucího výběru lze snížit především vybudováním vysokých bariér při vstupu do bankovního sektoru.
Příspěvky do pojistného fondu hradí vždy banky. V případě úpadku velké banky nebo několika bank současně se na vyplácení pojištěných vkladů mohou podílet stát, centrální banka nebo komerční banky formou dodatečných plateb k základnímu pojistnému.
Výše základního pojistného bývá obvykle stanovena jako procentní sazba z nominální výše vkladů fyzických osob (protože ochrana se týká především jejich vkladů) v konkrétní bance. V některých zemích jsou sazby pojistného závislé také na rizikovosti dané banky.
