Restrukturalizace bankovního sektoru na Slovensku

Diskuze o bankovním sektoru na Slovensku se zpravidla omezují na konstatování potřeby restrukturalizace zaměřené na ozdravení úvěrového portfolia, kapitálové posílení bank vstupem strategického zahraničního partnera a formování nové strategie rozvoje, včetně změn v organizační struktuře bank s cílem zvýšit efektivitu jejich činnosti. Přitom navrhovaná řešení se jen postupně dostávají z roviny úvah k řešení nahromaděných problémů.

Prakticky ve všech státech, které procházejí transformací na tržní ekonomiku, musí bankovní sektor projít restrukturalizací a paralelně řešit nahromaděné problémy. Tyto problémy byly vyvolány interními i externími faktory v počáteční fázi přechodu od centrálně plánované ekonomiky k tržní ekonomice, ale i netržním prostředím v dalším období. Nutností bylo vytvořit bankovní systém odpovídající podmínkám tržní ekonomiky současně s institucionálními, legislativními a dalšími systémovými změnami ve společnosti. Tlak na urychlenou privatizaci a nedostatek finančních zdrojů sehrály v tomto procesu významnou roli.

Pod současné problémy bankovního sektoru se podepsala také neznalost klientů o podnikání, ale i pracovníků bank o rizicích úvěrování v tržní ekonomice. Restrukturalizace bank je proto především spojena s ozdravením úvěrového portfolia, krytím nesplácených pohledávek tvorbou opravných položek a rezerv k nespláceným úvěrům a nelikvidním zárukám. Odepisování nedobytných úvěrů sehrává v tomto procesu důležitou roli. Avšak reálné řešení problémů zůstává v rovině deklarací, neboť situace není dostatečně řešena legislativou, zejména výkonem zákona o bankrotech a konkurzním řízením.

Reálné řešení situace se různými způsoby přenáší na daňové poplatníky. Takový postup je uplatňován zejména u bank s majetkovou účastí státu. Odepisování ztrátových úvěrů, převážně úvěrů z období socialistické ekonomiky, připadalo v úvahu v prvních letech transformace k tržní ekonomice při řešení problému trvale obracejících se zásob a druhotné platební neschopnosti. Místo zásadního řešení problémů však došlo ke zřízení Konsolidační banky š.p.ú., která při dané legislativě a institucionálním uspořádání neměla potřebné nástroje k zásadnímu řešení problémů v národním hospodářství.

Kromě státních peněžních ústavů zůstává problémovým i ozdravení některých soukromých bank. Tento proces je v pravomoci akcionářů banky. Stát, přesněji prostředky ze státního rozpočtu, by neměl být při ozdravení banky použit. Úkolem státu je, aby prostřednictvím centrální banky určil reálný termín k realizaci ozdravných opatření. Tlačit vedení banky a akcionáře ke zvýšení základního kapitálu banky, nalezení strategického partnera, případně k fúzi s prosperující bankou či finanční skupinou. V krajním případě, pokud k ozdravným opatřením nedojde, by centrální banka měla zastavit výkon bankovní činnosti a odebrat bankovní licenci.

Ozdravení banky zpravidla vyžaduje:

• nárůst opravných položek a rezerv v souladu s mezinárodní metodikou klasifikace úvěrového portfolia a portfolia cenných papírů banky;
• nárůst primárních zdrojů při snižování provozních nákladů banky, přijetí racionalizačních opatření, včetně racionalizace organizační struktury banky;
• zrealizování základního kapitálu banky, nominální hodnoty účastí, následné zvýšení základního kapitálu ze strany akcionářů nebo strategického partnera z domácích či zahraničních zdrojů;
• pokud nedojde k uplatnění uvedených opatření, fúze a následný bankrot banky jsou krajní, avšak sociálně a politicky obtížně přechodná řešení vzniklé situace.

Ze strany státu by do ozdravného procesu měla vstupovat pouze centrální banka. Schvaluje ozdravná opatření a stanoví termín jejich realizace. Pokud zvolený postup nepovede k požadovaným výsledkům, následuje pokus o fúzi s jinou peněžní institucí. Tato instituce by měla mít podobnou náplň činnosti nebo náplň, která by vedla k vhodnému doplnění služeb nabízených klientům. Cílem fúze je znásobit základní kapitál fúzujících bank, posílit jejich postavení na trhu a zajistit rozvoj fúzujících bank. V případě takto zaměřené fúze pomalý postup ze strany zainteresovaných institucí poškozuje fúzující strany a brzdí restrukturalizaci bankovního sektoru. Řešení problémů proto vyžaduje razantní postup zainteresovaných stran.

Ozdravný proces se komplikuje, pokud ze strany finančních institucí není zájem o fúzi, nenajde se strategický partner či investor, který chce koupit bankovní licenci, a akcionáři nemohou nebo nechtějí zvýšit základní kapitál banky. V takovém případě nastupuje proces nucené správy, který zpravidla vyústí v bankrot finanční instituce.

Cílem ozdravného procesu je:

• minimalizovat ztráty věřitelů banky;
• zvýšit základní kapitál banky a tím zpravidla změnit strukturu akcionářů banky;
• stanovit tržní hodnotu úvěrového portfolia banky, portfolia cenných papírů a tím i majetku banky na základě auditu nezávislé a mezinárodně uznávané auditorské firmy.

Pokud nemá dojít ke ztrátě bankovní licence problematické banky, je nezbytné vypracovat informační memorandum a rozeslat jej prostřednictvím smluvně zavázané mezinárodní instituce potenciálním zájemcům o koupi restrukturalizované banky. V tomto procesu je nutná spolupráce zainteresovaných stran – centrální banky, akcionářů, vedení banky a jejích zaměstnanců.

Ozdravný proces banky lze rozčlenit do několika etap:

• výchozí etapy, která se vyznačuje situací, kdy na jedné straně stojí akcionáři banky a její úvěrové portfolio a na druhé straně vklady, úvěry a záruky;
• druhé etapy, v níž banka zodpovídá za vklady, přičemž pohledávky části věřitelů banky a záruky jsou postoupeny věřitelům;
• cílové etapy, v níž se akcionáři banky dohodnou s věřiteli o snížení základního kapitálu a jeho následném navýšení věřiteli banky, kteří kapitalizovali pohledávky a stali se akcionáři. Základní kapitál se zvyšuje s cílem zajistit alternativní řešení vzniklé situace, což znamená: a) prodej banky, nebo b) aktivizaci její činnosti.

Při výkonu činnosti i během ozdravného procesu banky platí, že klienti a malí akcionáři nemají mnoho možností kontrolovat činnost banky. Nemají přístup k základním dokumentům, musí se uspokojit s informacemi, které banka publikuje, a posuzovat banku podle vnějších znaků.

Závěrem lze konstatovat, že ozdravný proces by měl být soustředěn na ozdravení úvěrového portfolia, výběr strategického partnera a měl by vyústit ve zvýšení základního kapitálu banky. Dále by měl pokračovat racionalizačními opatřeními, přehodnocením činnosti a strategie banky, kterou banka bude realizovat. Pokud se úvěry splácejí, zdravé úvěrové portfolio je hlavním aktivem banky. Problémy vznikají při nárůstu klasifikovaných úvěrů, v situaci, kdy se banka dostane do červených čísel. Problémy zpravidla vyústí do krize likvidity, intervencí ze strany centrální banky, případně do nucené správy a při nezájmu strategických partnerů místo ozdravného procesu – restrukturalizace obvykle vedou k bankrotu finanční instituce.