Název článku:
Rozdělování finančních výsledků a činitele ovlivňující dividendovou politiku
Obsah článku:
Jedním z nejdůležitějších finančních výsledků podniku, vyjadřujícím úspěšnost a efektivitu podnikatelské činnosti, je zisk. Z hlediska zdrojů financování potřeb podniku je zisk významnou formou interního financování. Rozsah financování ze zisku (tzv. samofinancování) závisí především na platných úpravách rozdělování zisku. Vykázaný zisk se zpravidla rozděluje na úhradu daní, na výplatu dividend a na samofinancování podniku. V souladu se stanovami společnosti a ustanoveními Obchodního zákoníku kapitálová společnost rozděluje vykázaný čistý zisk za účetní období takto:
a) příděly fondům:
– zákonný rezervní fond – tvoří se minimálně ve výši 5 % z čistého zisku až do dosažení výše rezervního fondu stanovené ve stanovách, nejméně však do výše 20 % základního kapitálu
– sociální fond – tvoří se podle kolektivní smlouvy na příslušný rok. Příděl je stanoven procentem z objemu mzdových prostředků.
– zvláštní rezervní fond – společnost jej může tvořit například na krytí očekávané ztráty z nedobytných pohledávek
b) ostatní použití zisku:
– úroky z obligací – v případě, že společnost emitovala obligace, úroky z obligací musí být zahrnuty do ostatního použití zisku
– dividendy – část zisku, kterou podle rozhodnutí valné hromady společnost přiděluje vlastníkům (akcionářům) společnosti. Jedná se tedy o příjem akcionáře vyplývající z vlastnictví majetku společnosti.
– tantiémy – vyplácí se členům orgánů společnosti, tj. členům představenstva a členům dozorčí rady
c) nerozdělený zisk – ta část dosaženého finančního výsledku, která zajišťuje financování rozvoje společnosti
Významnou oblastí rozdělování zisku a finančního rozhodování vůbec tvoří dividendy a dividendová politika podniku.
DIVIDENDA – pochází z anglického slova dividend, vyjadřujícího v matematických operacích číslo, které je děleno jiným číslem. Z toho je odvozen původní význam tohoto termínu ve finanční oblasti, tj. jedná se o část zisku, která je v určité formě dále rozdělována jednotlivým akcionářům. Ve finanční praxi se pojmem dividenda rozumí výše vypláceného podílu na zisku připadající na 1 akcii.
Členění dividend:
a) podle druhu akcie, na kterou se dividenda vyplácí:
– běžná (kmenová) dividenda
– prioritní dividenda – může mít různé diferencované podoby v závislosti na specifikách práv spojených s vlastnictvím prioritních akcií
b) podle způsobu, jakým jsou dividendy distribuovány:
– dividendy vyplácené v hotovosti
– dividendy v nehotovostní podobě, a to buď jako akciové dividendy, nebo majetkové dividendy (ve formě nepeněžního majetku společnosti)
c) z hlediska pravidelnosti vyplácení dividend:
– řádná dividenda – vyplácí se měsíčně, čtvrtletně, pololetně nebo ročně (časové intervaly výplaty dividend jsou diferencovány podle jednotlivých zemí a společností). Termín „řádná dividenda“ vyjadřuje očekávání společnosti, že bude moci poskytnout vyhlášené výplaty dividend i v budoucnu.
– dodatečná dividenda – platba, která se v budoucnu možná nebude opakovat
– speciální dividenda – platba, jejíž opakování je velmi nepravděpodobné
– likvidační dividenda – vyplácí se akcionářům při zániku společnosti. Představuje výši likvidačního zůstatku společnosti, která zůstala po uspokojení všech věřitelů. Touto dividendou se vlastně vrací vložený kapitál, a proto není zdaňována jako příjem.
Mnoho zahraničních společností využívá tzv. plány na automatickou reinvestici dividend. Tyto plány umožňují akcionářům ponechat své hotovostní dividendy ve společnosti a automaticky je reinvestovat do nákupu dalších akcií. Další alternativou může být zpětný nákup akcií. Tato možnost se využívá zejména tehdy, když společnost disponuje vysokou finanční hotovostí a nemá pro ni vhodné uplatnění. Nakoupené akcie společnost opět prodá, když potřebuje hotovost. V akciových společnostech v ČR se zatím tyto možnosti nevyužívají. Dosud se vyplácejí pouze hotovostní dividendy, a to jednou ročně. Nevyužívají se plány na reinvestici dividend.
DIVIDENDOVÁ POLITIKA – určuje, kolik z vytvořeného zisku je výhodné a podnikatelsky správné ponechat ve společnosti a kolik vyplatit na dividendách, a následně stanovuje i výši dividendy připadající na jednotlivé druhy akcií. Při formování dividendové politiky společnosti musí její tvůrci brát v úvahu mnoho faktorů, které lze shrnout do čtyř skupin:
1. legislativní faktory – zákony a všeobecně platné právní předpisy, kterými stát stanovuje podmínky, jež musí společnost respektovat při tvorbě a realizaci své dividendové politiky. Patří sem zákony a předpisy upravující zejména tyto oblasti:
– stanovení finančních zdrojů, z nichž lze dividendy vyplácet – ve většině zemí se dividendy mohou vyplácet z čistého zisku dosaženého v běžném roce i z nerozděleného zisku minulých let. U nás tuto oblast upravují účetní předpisy a daňové zákony, a to negativním způsobem – tj. určují tu část vlastního kapitálu, jejíž použití na výplatu dividend není zakázáno. Jsou to ostatní fondy tvořené ze zisku, hospodářský výsledek v schvalovacím řízení (zisk) a nerozdělený zisk minulých let.
– zásady rozdělení zisku – naše legislativa stanovuje pouze postup (pořadí) úhrad či přídělů ze zisku (placení daní, příděly do rezervního fondu, do sociálního fondu apod.). Rozdělení zisku u a.s. upravuje Obchodní zákoník, účetní předpisy a daňové zákony.
– daňové zákony – dividendy se zdaňují podle zákona o daních z příjmů. Sazba daně je 15 %, daň se vybírá srážkou u zdroje a nelze uplatnit žádné výdaje. Akcionář tedy obdrží dividendu již zdaněnou.
– definice pojmu nezákonná dividenda – jde o dividendu vyplacenou z nedovolených zdrojů nebo pokud se společnost v důsledku výplaty dividend stává platebně neschopnou. Za vyplacení takové dividendy zpravidla odpovídá a může být i trestně stíhána správní rada společnosti. Naše legislativa pojem nezákonné dividendy výslovně nevymezuje.
– ochrana práv menšinových akcionářů – menšinoví akcionáři mají možnost obrátit se na soud, pokud bylo přijato tzv. absurdní dividendové rozhodnutí vynucené jedním nebo několika akcionáři, kteří vlastní většinu akcií společnosti
2. finanční faktory – zahrnují výši dostupných zdrojů určených na výplatu dividend a výši finančních prostředků (hotovosti) společnosti. Průnik obou faktorů tvoří horní hranici, do které mohou být hotovostní dividendy vyplaceny. Manažeři společnosti odpovědní za dividendová rozhodnutí však musí v souvislosti s finančními faktory zohledňovat i další omezení daná cíli finanční politiky firmy, jako jsou určitá výše ukazatelů likvidity, finanční a kapitálová struktura apod.
3. objektivní faktory – mezi ně patří:
– životní cyklus společnosti – mezi výplatou dividend a jednotlivými fázemi vývoje společnosti existuje úzký vztah. Na počátku má společnost zájem na růstu základního kapitálu, expanze firmy je tím podmíněna. V této fázi se vyplácejí (pokud vůbec) relativně malé dividendy. Vytvořené zisky se reinvestují do strojů, zařízení a pracovního kapitálu. Když společnost dosáhne úrovně zralosti, může si dovolit větší podíly ze svých zisků na výplatu dividend, protože v této fázi se snižují investiční příležitosti. Snížení investičních příležitostí souvisí se zpomalením růstu firmy, což vede ke snížení vyplácených dividend.
– velikost společnosti – malé společnosti mnohem více pociťují nedostatek finančních zdrojů na investice a zvýšení pracovního kapitálu než společnosti velké. Je to způsobeno zejména působením zákona klesajících výnosů z rozsahu a omezenými možnostmi získat finanční zdroje na finančním trhu. Z toho důvodu malé společnosti zadržují větší procento ze zisku na rozvoj a vyplácejí menší dividendy.
– míra inflace – inflace snižuje hodnotu finančních zdrojů společnosti. Platí to především o odpisování, které obvykle nestačí na jednoduchou reprodukci stálých aktiv. Nedostatek krátkodobých finančních zdrojů je zapříčiněn jejich zaostáváním za růstem krátkodobých aktiv. Následkem je, že společnost musí zadržovat více zisku na krytí investičních potřeb a navýšení pracovního kapitálu a méně zisku používat na výplatu dividend.
4. subjektivní faktory – představují názory a přístupy manažerů a akcionářů společnosti k tvorbě dividendové politiky a investiční a spotřebitelské preference akcionářů. Názory na koncepci dividendové politiky manažerů a akcionářů jsou často protichůdné. Vyplývá to zejména z rozdílných přístupů k rozvoji společnosti (krátkodobé a dlouhodobé cíle), ze zainteresovanosti manažerů na tomto rozvoji, jejich větší informovanosti o průběhu reprodukčního procesu, jakož i ze zpětné vazby mezi rozhodnutími manažerů a jejich praktickými důsledky apod. V společnostech, kde převládají akcionáři s vysokými investičními preferencemi, bude i dividenda vzhledem k dosaženému zisku nižší, zatímco v společnostech, kde jsou ve většině akcionáři s menšími investičními preferencemi, bude naopak relativně vyšší.
Počátky DIVIDENDOVÉ TEORIE jako samostatné oblasti podnikových financí lze zaznamenat na počátku 50. let. Podle přístupu k řešení základní otázky – jak dividendová politika ovlivňuje hodnotu společnosti – se postupně vykrystalizovaly tyto dividendové teorie:
– pro-dividendová teorie – v 50. letech převládal názor, že vhodnou dividendovou politikou lze ovlivnit tržní hodnotu společnosti. Tento názor byl podpořen především statistickým zjištěním silné závislosti mezi dividendovým podílem a P/E koeficientem (tj. poměr tržní ceny akcie k čistému zisku na 1 akcii). Z toho vyplynul závěr, že čím vyšší je dividendový podíl, tím vyšší bude P/E koeficient.
– teorie dividendové neutrality – v 60. letech Miller a Modigliani dokázali nepodstatnost dividendové politiky ve světě bez daní, transakčních nákladů a dalších tržních poruch. Na základě svých pozorování prokázali, že zvolení dividendové politiky nemá žádný vliv na hodnotu společnosti.
– anti-dividendová teorie – v 70. letech Farrar a Selwyn dospěli k názoru, že optimální dividendová politika je taková, podle níž se nevyplácejí žádné dividendy. Argumentovali daňovou nevýhodou plynoucí z vyššího zdanění osobních příjmů ve srovnání se zdaněním kapitálových výnosů. Z toho vyplývá, že vyšší dividenda způsobuje nižší tržní cenu akcie.
Jednotlivé teoretické školy vyúsťují v konkrétní typ dividendové politiky, kterou může být:
– STABILNÍ DIVIDENDOVÁ POLITIKA – vychází z teorie dividendové neutrality. Spočívá v udržování konstantní výše dividendy na 1 akcii. K navýšení dividendy se management rozhodne zpravidla jen tehdy, pokud má jistotu, že zvýšená dividenda bude udržitelná i v budoucnu. Naopak snížení dividendy ovlivňuje zejména obava vyplývající z „informačního obsahu dividendy“, tj. že snížení dividendy investoři vnímají jako zprávu o horším vývoji hospodaření společnosti.
– PASIVNÍ REZIDUÁLNÍ POLITIKA – vychází z anti-dividendové školy. Její podstata spočívá v tom, že společnost využívá vytvořený zisk prioritně na financování svých investičních projektů. A až poté, pokud nemá možnost investovat s rentabilitou vyšší než jsou náklady ztracených příležitostí průměrného akcionáře, zbylé zdroje použije na výplatu dividend.
– DIVIDENDOVÁ POLITIKA ZALOŽENÁ NA FIXNÍ VÝŠCE DIVIDENDOVÉHO PODÍLU – vychází z pro-dividendové školy. Společnost rozhoduje o navýšení či snížení dividendy na 1 akcii v závislosti na vývoji čistého zisku určeného na dividendu.
