Rozhodovací proces v organizaci
Rozhodovací proces je proces výběru mezi několika možnými řešeními (užší pojetí, hledání a výběr vhodných variant řešení vzniklého problému). Představuje proces řešení rozhodovacích problémů (problémů s více variantami řešení) – posuzování variant a výběr optimálního variantu. Do rozhodovacího procesu je v organizaci obvykle zapojeno více osob a každá z nich má své specifické postavení. Proces rozhodování obvykle trvá déle než u jednotlivce.
Charakteristika rozhodování
- výběr alternativních průběhů činností,
- je základem plánování,
- je souborem dílčích specifických činností, které vedou k cíli,
- není možné sestavit plán bez rozhodování, tedy o začlenění zdrojů, o způsobu postupu,
- manažer považuje rozhodování za svou hlavní práci, protože musí „neustále“ rozhodovat o tom, co má být provedeno, kdo to má provést, kdy a kde a čas od času i jak to má být provedeno (manažerské rozhodování),
- je také součástí každodenního života každého člověka a průběhu činností,
- není možné posuzovat izolovaně, protože každé rozhodnutí se promítá i do ostatních plánů,
- rozhodování musí být logický proces,
- kdo rozhoduje, také nese odpovědnost,
- výběr řešení musí být vědomý a cílevědomý, vybrané řešení musí být realizovatelné,
- rozhodování probíhá s ohledem na možnosti a potenciál organizace,
Typy rozhodování
Empiricko-intuitivní rozhodování
Empiricko-intuitivní rozhodování vychází z odborných znalostí, zkušeností a logického úsudku subjektu rozhodování. Rozhodovatel na základě poznatků získaných z praxe intuitivně, bez hlubší analýzy přijímá rozhodnutí. Pozitivní stránkou tohoto typu rozhodování je využití znalostí, zkušeností a tvořivých schopností rozhodovatele. Je však použitelné pouze při řešení opakujících se, jednoduchých problémů. Mezi hlavní nedostatky empiricko-intuitivního rozhodování patří:
- omezená platnost zkušeností (pouze za stejných či podobných podmínek),
- obtížné zdůvodnění rozhodnutí,
- subjektivita rozhodování.
Při řešení složitých problémů praxe je nezbytné přejít k rozhodování založenému na vědeckých základech.
Exaktní rozhodování
Exaktní rozhodování předpokládá využití standardizovaných postupů a modelů. Nachází uplatnění v opakujících se situacích, kde lze většinu faktorů a prvků kvantifikovat a přesně vyjádřit. Rozhodovací procesy v řízení se zabývají řešením především složitých problémů, unikátních, neopakovatelných s převahou kvalitativních vztahů. Použití exaktních modelů a postupů zde často není efektivní, někdy nemožné. Východisko lze nalézt v účelném propojení obou předchozích způsobů – exaktního a empiricko-intuitivního rozhodování, tj. v heuristickém rozhodování.
Heuristické rozhodování
Heuristické rozhodování představuje aplikaci souborů standardních postupů a metod vycházejících z exaktního rozhodování, které využívají empirii a schopnosti intuice rozhodovacího subjektu.
Individuální rozhodování
Při individuálním rozhodování je subjektem rozhodování jednotlivec. Tento typ rozhodovacích procesů klade vysoké nároky na morální a odborné předpoklady rozhodovatele. Existuje zde značné riziko subjektivismu v rozhodování, což lze snížit konfrontací názorů více jednotlivců. Individuální rozhodování je použitelné pouze při řešení jednoduchých problémů, především operativního charakteru, kde je nutné rychle rozhodnout.
Kolektivní rozhodování
Zvyšující se složitost řešených problémů vyžaduje kolektivní přípravu rozhodnutí, kdy se na přípravě i výběru varianty řešení podílí tým pracovníků. Hovoříme o kolektivním rozhodování, kde je důležitá role rozhodovatele odpovědného za kvalitu rozhodnutí. Rozhodovatel koordinuje a řídí práci ostatních řešitelů; kromě nároků na odbornost, zkušenosti a schopnosti tvořivého řešení problémů jsou na něj kladeny i požadavky umění práce s lidmi. Rozhodnutí přijatá většinovou hlasovací většinou jsou závazná pro všechny členy týmu.
Rozhodování v managementu
Více o rozhodování v managementu se dozvíte v článku Rozhodování v managementu.
Aspekty rozhodování
Kvalita rozhodovacích procesů zásadním způsobem ovlivňuje fungování organizace.
Meritorní stránka rozhodování
Meritorní, věcná či obsahová stránka rozhodování odráží rozdílnost rozhodovacích procesů, jejich specifické rysy. Jednotlivé procesy jsou předmětem studia různých disciplín (marketing, finanční management, personalistika, …). Příklady meritorní stránky rozhodování:
- výrobní program,
- kapitálové investice,
- uvedení produktu na trh, marketingová strategie,
- organizační uspořádání,
- založení společného podniku,
- výběr zaměstnanců.
Procedurální stránka rozhodování
Procedurální, tedy logická stránka rozhodování zahrnuje:
- rámcový postup řešení (identifikace problému, vyjasnění jeho příčin a cílů řešení, generování variantních řešení, hodnocení a výběr),
- koncepty (užitek a jeho měření),
- metody a nástroje podporující řešení rozhodovacích problémů.
Teorie rozhodování
- teorie užitku (utility – prospěchu pro organizaci) – hodnocení variant podle kritérií, která přinášejí prospěch,
- sociálně-psychologické teorie – zaměřené na subjekt a jeho chování,
- kvantitativně orientované teorie – aplikace matematických modelů a metod (operační analýza, teorie her, rozhodovací analýza),
- teorie rozhodování v organizacích – respektují omezené schopnosti rozhodovacího subjektu i omezení racionality v organizacích.
Normativní teorie
- poskytují návod, jak problémy řešit, jaké modely použít a jakým způsobem,
- tvorba norem, jejichž aplikace vede k požadované kvalitě rozhodování,
Deskriptivní (popisné) teorie
- získávání poznatků o tom, jak rozhodování skutečně probíhá,
- popis, analýza a hodnocení rozhodovacích procesů, jejich průběhu, předností a nedostatků, chování rozhodovatele a dalších subjektů v průběhu rozhodovacího procesu.
Klasifikace rozhodovacích procesů
- podle strukturovanosti rozhodovacího problému a postupu řešení – programované rozhodování, neprogramované rozhodování,
- podle informovanosti subjektu o rozhodovací situaci – rozhodování v podmínkách jistoty, v podmínkách rizika, v podmínkách nejistoty,
- podle počtu řešitelů – individuální rozhodování a skupinové (týmové) rozhodování,
- podle úrovně řízení a časového rozpětí mezi přijetím a realizací rozhodnutí – strategické rozhodování na nejvyšší úrovni řízení, operační rozhodování, taktické rozhodování,
- podle funkční oblasti – rozhodování o výrobě, rozhodování o financích, rozhodování o lidských zdrojích, rozhodování o marketingových aktivitách, o výzkumu a vývoji apod.
Rozhodování v podmínkách jistoty, rizika a nejistoty
Rozhodování za jistoty je považováno za rozhodování deterministické. Vychází z konceptu plné informovanosti a racionálního chování rozhodovatele. Při rozhodování za jistoty musí rozhodovatel znát všechny faktory, tj. všechny alternativy, jejich důsledky a stavy okolí. Úkolem rozhodovatele je v tomto případě volit alternativu s nejvyšší hodnotou užitku.
Při rozhodování v podmínkách nejistoty (rizika) zná rozhodovatel při určitých stavech okolí jednotlivé varianty a jejich užitek. To, který z těchto stavů skutečně nastane, však může jen odhadnout s určitou pravděpodobností.
O rozhodování v podmínkách neurčitosti mluvíme tehdy, jsou-li známy alternativy a jejich výsledky při jednotlivých stavech okolí, ale není známa pravděpodobnost výskytu možných stavů okolí.
Spolurozhodování
Zapojení podřízených do rozhodování zvyšuje odpovědnost zaměstnanců za jejich rozhodování. Odpovědnost je jedním z nejdůležitějších motivačních faktorů. Jak správně odhadnout, vycítit, která rozhodnutí nechat na svých podřízených, se dozvíte na stránce Spolurozhodování.
