Rozhodování a rozhodovací proces
Rozhodovací proces – proces volby mezi několika možnými řešeními (užší pojetí, hledání a výběr vhodných variant řešení vzniklého problému).
Charakteristika rozhodování
- výběr alternativních průběhů činností, je základem plánování,
- není možné sestavit plán bez rozhodování, které se týká začlenění zdrojů a způsobu postupu,
- manažer považuje rozhodování za svou hlavní činnost, neboť musí „neustále“ rozhodovat o tom, co má být vykonáno, kdo to má vykonat, kdy a kde, a čas od času i jak to má být provedeno,
- je také součástí každodenního života každého člověka a ovlivňuje průběh činností,
- nelze jej posuzovat izolovaně, neboť každé rozhodnutí se promítá i do ostatních plánů.
Dvě stránky rozhodování – kvalita rozhodovacích procesů má zásadní vliv na fungování organizace
- Meritorní stránka rozhodování (věcná, obsahová)
- odráží rozdílnosti rozhodovacích procesů a jejich specifické rysy,
- příklady:
- výrobní program,
- kapitálové investice,
- uvedení výrobku na trh, marketingová strategie,
- organizační uspořádání,
- založení společného podniku,
- výběr zaměstnanců,
- jednotlivé procesy jsou předmětem studia různých disciplín (marketing, finanční management, personalistika apod.).
- Procedurální stránka rozhodování – logická (procedurální)
- společné znaky a vlastnosti rozhodovacích procesů,
- rámcový postup řešení (identifikace problému, objasnění jeho příčin a cílů řešení, generování variantních řešení, hodnocení a výběr),
- koncepty (užitek a jeho měření),
- metody a nástroje podporující řešení rozhodovacích problémů.
- teorie užitku (utility – prospěchu pro organizaci) – hodnocení variant podle kritérií, která přinášejí užitek,
- sociálně-psychologické teorie – zaměřené na subjekt a jeho chování,
- kvantitativně orientované teorie – aplikace matematických modelů a metod (operační analýza, teorie her, rozhodovací analýza),
- teorie rozhodování v organizacích – respektují omezené schopnosti subjektu rozhodování, stejně jako omezenou racionalitu v organizacích.
Normativní teorie:
- poskytují návod, jak problémy řešit, jaké modely použít a jakým způsobem,
- tvoří normy, jejichž aplikace vede k požadované kvalitě rozhodování,
Deskriptivní (popisné) teorie:
- získávání poznatků o tom, jak rozhodování skutečně probíhá,
- popis, analýza a hodnocení rozhodovacích procesů, jejich průběhu, předností a nedostatků, chování rozhodovatele a dalších subjektů v průběhu rozhodovacího procesu.
Klasifikace rozhodovacích procesů
- podle strukturovanosti rozhodovacího problému a postupu řešení – programované rozhodování, neprogramované rozhodování,
- podle informovanosti subjektu o rozhodovací situaci – rozhodování za podmínek jistoty, za podmínek rizika, za podmínek neurčitosti,
- podle počtu řešitelů – individuální rozhodování a skupinové (týmové) rozhodování,
- podle úrovně řízení a časového rozpětí mezi přijetím a realizací rozhodnutí – strategické rozhodování na nejvyšší úrovni řízení, operační rozhodování, taktické rozhodování,
- podle funkční oblasti – rozhodování o výrobě, rozhodování o financích, rozhodování o lidských zdrojích, rozhodování o marketingových aktivitách, o výzkumu a vývoji apod.
Rozhodování za podmínek jistoty, rizika a neurčitosti
Rozhodování za jistoty je považováno za rozhodování deterministické. Vyplývá z koncepcí plné informovanosti a racionálního chování rozhodovatele. Při rozhodování za jistoty musí rozhodovatel znát všechny faktory, tj. všechny alternativy, jejich důsledky a stavy okolí. Úkolem rozhodovatele je v tomto případě zvolit alternativu s nejvyšší hodnotou užitku.
Při rozhodování za podmínek neurčitosti (rizika) zná rozhodovatel při určitých stavech okolí jednotlivé varianty a jejich užitkovost. To, který z těchto stavů skutečně nastane, však dokáže pouze odhadnout s určitou pravděpodobností.
O rozhodování za podmínek neoshledatelnosti mluvíme tehdy, pokud jsou známé alternativy a jejich výsledky při jednotlivých stavech okolí, avšak není známa pravděpodobnost výskytu možných stavů okolí.
