Scholastika, Tomáš Akvinský a jeho dílo

Vznik scholastiky spadá do období 13. až 16. století. Scholastika vznikla z řeckého slova scholastikos, což v překladu znamená „školský“. Představitelé se nazývají scholastici a usilovali o racionální zdůvodnění a systematizaci křesťanské víry. Využívali k tomu myšlenky antické filozofie (zejména Platóna a Aristotela, jehož názory scholastika přizpůsobovala svým cílům). Scholastika má tři etapy:

Rozdělení scholastiky

Scholastika patří mezi ekonomické teorie a dělí se na:

1. raná scholastika – vyznačovala se tzv. sporem o universálie. Universálie jsou obecné pojmy. Část filozofů zastávala nominální pojmy (nominalismus – nejprve byl svět a teprve poté jsme mu přiřadili pojmy) a část realistické (realismus – nejprve byla jména a ta začala přidělovat konkrétním objektům). Hádají se, co bylo dřív. (nominalismus – nóme = jméno)
2. vrcholná scholastika – charakteristická činností mnichovských řádů (františkánský, dominikánský), snahou o oddělení filozofie a teologie, pronikáním nových myšlenkových proudů. Významným představitelem je Tomáš Akvinský.
3. pozdní scholastika – přinesla nové objevy jako například zkoumání gravitace, teorie pohybu apod. Pozdní scholastika je spojena s nástupem novověku.

Popis tehdejší doby

Společnost té doby spojovaly tradice, zvyky a centrální vládnoucí autorita. Společnost byla dělena na:

1. nevolníky
2. šlechtu
3. královskou rodinu
4. církev

Veškerou půdu vlastnil král a církev. Král ji dával do užívání šlechtě, kterou tak zavazoval určitými povinnostmi. Právo užívat půdu bylo dědičné a přecházelo z otce na syna. Nevolníci museli za užívání půdy platit svou prací, úrodou nebo někdy i penězi. Majetky církve byly spravovány lépe než majetky šlechty, protože církevní představitelé patřili k nejvzdělanějším ve společnosti. Scholastickými autory byli vzdělaní mniši, kteří se pokoušeli aplikovat náboženské principy na světský život. Jejich cílem nebyla analýza ekonomické činnosti, ale vytvoření pravidel ekonomického života, která by byla paralelou existujících církevních dogmat. Autoři těchto pravidel se soustředili na vysvětlení a zdůvodnění postoje církve k různým ekonomickým jevům, např. k rozvoji obchodu, lichvě apod., a tak se snažili přiblížit učení církve ekonomické realitě. Jelikož myslitelé té doby většinou nechtěli ustoupit od přijatých církevních dogmat, jejich učení do značné míry nereflektovalo reálný vývoj.

Tomáš Akvinský

Nejvýznamnější představitel scholastiky je Tomáš Akvinský (1225 – 1274), italský dominikánský mnich. Narodil se v malém městečku nedaleko Neapole. Studoval u benediktinů a později na neapolské univerzitě. Po ukončení studií vstoupil do dominikánského řádu. Vyučoval v několika italských městech, v Paříži a v Neapoli. Zemřel ve Fossanu u Říma. Jeho významná díla jsou: QUESTIONES DISPUTATAE, SUMMA CONTRA GENTILES, SUMMA THEOLOGIAE.

Ve svém díle SUMMA THEOLOGICA se zabýval klíčovými otázkami, na které bylo v té době třeba nalézt odpověď. Patřily k nim instituce soukromého vlastnictví, koncepce spravedlivé ceny a lichva. Učení církve se snažil uvést do souladu s postupně rostoucí ekonomickou aktivitou té doby. Význam názorů T. Akvinského spočívá v tom, že dokázal propojit učení církve s myšlenkami Aristotela.

Soukromé vlastnictví

Poprvé rozbor soukromého vlastnictví přinesl Platón, přičemž jeho teorii dále rozpracovali Aristoteles a T. Akvinský.

Platón tvrdil, že vládnoucí třída sestávající z vojáků, filozofů a občanů zabývajících se hospodářskou činností by neměla mít soukromé vlastnictví, ale mělo by vzniknout tzv. „komunální vlastnictví“, aby se zabránilo sporům. Filozofové jsou moudří a měli by vydávat zákony, vojáci udržovat pořádek v zemi. Pokud nebudou mít soukromé vlastnictví, nebudou mít vlastní rodinu a budou se věnovat svým povinnostem.

Aristoteles věřil, že soukromé vlastnictví v společnosti má užitečnou funkci a nemělo by být ničím omezeno. (Člověk je egoista a uspokojí nejprve své potřeby. Přirozené chyby lze odstranit výchovou.)

Ve 13. století T. Akvinský využil Aristotelovy myšlenky a poukázal na to, že soukromé vlastnictví neodporuje přirozeným zákonům. Tvrdil, že lidsá nahota je v souladu s přirozenými zákony, zatímco oděv vznikl jako doplněk, který má sloužit člověku. Stejně je to i se soukromým vlastnictvím. Přesto však v duchu Platóna požadoval chudobu a komunální způsob života pro ty, kdo se zavázali k náboženskému životu.

Koncepce spravedlivé ceny

Akvinský na rozdíl od moderních ekonomů při analýze cen neusiloval o zjištění způsobu jejich formování nebo pochopení jejich alokační funkce. Soustředil se na etické aspekty spojené s cenami. Kombinoval náboženské myšlení s Aristotelovými názory (zabýval se vznikem peněz a změnami, které vyvolaly při směně) a dospěl k závěru, že pokud se směna uskutečňuje na trhu s cílem uspokojení potřeb smluvních stran, je oprávněná. Pokud však obchodníci usilují o zisk, je směna oprávněná pouze tehdy, pokud je tento zisk použit ve prospěch účastníka obchodu, na charitativní účely nebo na všeobecné blaho.

Lichva

Postoj T. Akvinského k lichvě, kterou chápal jako vybírání úroku jakékoliv výše za půjčení peněz, vychází z Bible a učení Aristotela (ten při teorii peněžního hospodářství upozorňuje na vznik lichvy, kterou odsuzuje). T. Akvinský považoval úrok za něco nepřirozeného, protože půjčení peněz nepřináší žádnou dodatečnou hodnotu.

LICHVA = ZNEUŽÍVÁNÍ PENĚZ = OBOHACOVÁNÍ JEDNOTLIVCŮ

Teologie a filozofie

Podle T. Akvinského, teologie míří od Boha ke světu, zatímco filozofie postupuje opačně, od světa k Bohu, a tak „přirozený rozum slouží víře“. Církevní dogmata jsou tedy zjevená učení, avšak rozum může zdůvodnit nejen jejich účelnost a prospěšnost, ale i to, že ačkoliv jsou nadrozumová, nejsou protiracionální.

Existence dvou pravd

Akvinský zdůrazňuje, že víra stojí nad rozumem a má pro pravdivé poznání rozhodující význam. Pravda se podle něj vztahuje především k Bohu, protože jen on ji zjevuje člověku nadpřirozenou cestou milosti jako předmět víry. Rozhodně nepřipouští existenci dvou pravd, jak tvrdili averroisté, protože jedna a tatáž pravda nemůže být pro tutéž osobu, ve stejný čas, současně předmětem víry i rozumového poznání. Ačkoli nepřipouštěl existenci dvou pravd, rozlišoval pravdy nadrozumové (jsou to pravdy přesahující lidský rozum, ale nejsou protiracionální; jsou to pravdy nedokazatelné z hlediska lidského rozumu, např. vznik světa božským stvořením, dogma o inkarnaci, dědičném hříchu, zmrtvýchvstání, posledním soudu, o andělech apod.) a pravdy zjevené teologie, které jsou předmětem přirozené teologie a jsou racionálně dokazatelné, například existence Boha, Boží nehmotnost, nesmrtelnost lidské duše apod. Z toho vyplývá, že pro T. Akvinského je pravda v podstatě pouze jedna, protože pravda rozumu pouze zdokonaluje tu nejvyšší pravdu.

V jeho pojetí přirozené teologie je zdůrazněn její filozofický rozměr, v níž vlastně vyúsťuje celá jeho metafyzika.

Pět základních důkazů existence Boha:

• důkaz pohybu
• důkaz z příčiny účinné
• důkaz z náhodnosti bytí
• důkaz ze stupňů dokonalosti
• důkaz z řízení věcí

Tomáš Akvinský rozlišuje mezi tzv.:

• činným rozumem (ten vybere ze smyslově nasbíraných poznatků jejich pojmovou podstatu cestou abstrakce) – činí vše viditelným
• trpným rozumem (který skutečně poznává) – okem vše vidíme

Vznik stvoření

Ve svém díle SUMMA CONTRA GENTILES (Suma proti pohanům) vyjadřuje myšlenku, že počátek vzniku všech stvoření je boží rozum: „… vše, co jakýmkoliv způsobem existuje, existuje od Boha … Všechna ostatní jsoucna kromě Boha nejsou vlastními bytími, ale mají pouze podíl na bytí.“

Dnes již nemáme krále, který by vlastnil veškerou půdu. Téměř každý vlastní kousek půdy, kterou lze dědit. Dědí se podle zákona ve čtyřech skupinách:

1. dědí manžel a děti stejným dílem
2. pokud nedědí potomci, dědí manželka, rodiče zůstavitele a také ti, kteří s ním žili ve společné domácnosti minimálně 1 rok před smrtí, starali se o něj nebo byli na jeho výživě závislí
3. pokud nedědí manžel ani žádní rodiče, dědí sourozenci zůstavitele a také ti, kteří s ním žili ve společné domácnosti minimálně 1 rok před smrtí, starali se o něj nebo byli na jeho výživě závislí
4. pokud nedědí dědic ve třetí skupině, dědí stejným dílem prarodiče a pokud ani oni, pak jejich děti, strýcové a tety zůstavitele

Toto je výsledek pokroku společnosti. Za vlastnictví půdy se platí daň státu. Soukromé vlastnictví do roku 1989 nebylo možné, protože vše bylo státní. Až po roce 1989 přišel kapitalismus, kdy lidé mohli mít soukromé vlastnictví. Lichva je dnes trestným činem. Ačkoliv banky si za půjčení peněz účtují úrok, činí tak proto, aby vydělaly, protože žijeme v kapitalistické době a nikdo nic nedělá zadarmo.