Struktura podle vlastnických forem
Podle vlastnických vztahů subjektů v národním hospodářství rozlišujeme následující sektory:
(Hečková a kol., 2011, s. 25)
- veřejný sektor
- soukromý sektor
Veřejný sektor
Veřejný sektor je ta část národního hospodářství, ve které se ve veřejném zájmu realizují veřejné služby. Tvoří souhrn podniků ve vlastnictví státu, obcí a vyšších územních celků a podniky s mezinárodním vlastnictvím.
Význam veřejného sektoru
Vláda vychází z poznání, že Česko potřebuje kvalitní veřejný sektor jako produkt veřejné politiky státu, který v rámci efektivního hospodaření s veřejnými zdroji zajistí kvalitní a dobře fungující systémy vzdělávání, zdravotní péče a sociálního zabezpečení. Pouze dobře fungující a dostatečně efektivní veřejný sektor dokáže účinně podpořit kvalitativní rozvoj společnosti, socioekonomickou rovnováhu a životní jistoty obyvatelstva.
Vláda bude podle náročnosti a akutnosti problematiky neodkladně řešit reformy systémů vzdělávání, zdravotní péče a sociálního zabezpečení. Důraz bude kladen na zvyšování jejich efektivity a kvality při respektování možností determinovaných dlouhodobou udržitelností veřejných financí. Vycházet přitom bude z lepšího uspokojování potřeb občanů, stejně jako z potřeb formující se znalostní společnosti.
Podívejte se na stránku Finance veřejného sektoru.
Financování veřejného sektoru
Financování veřejného sektoru se uskutečňuje prostřednictvím veřejných financí,
hlavními zdroji jsou:
- rozpočtové zdroje (státní rozpočet, municipální rozpočty),
- mimo rozpočtové zdroje (státní účelové fondy, státní podniky (rozpočtové a příspěvkové organizace), odbory, profesní komory, zájmová sdružení, sponzoři (neziskové organizace, firmy), bankovní a podnikatelské úvěry, poplatky za statky pro obyvatele a firmy, daňové úlevy při podpoře veřejně prospěšných projektů, zisk a odpisy provozovatelů veřejně prospěšných organizací, prodej státních dluhopisů apod.),
- dočasné zdroje (např. krátkodobé, střednědobé, dlouhodobé hledisko financování) a trvalé,
- pravidelné a jednorázové nebo běžné a mimořádné zdroje (nepředvídané, např. odstranění živelných katastrof),
- domácí zdroje (např. dotace ministerstev, environmentální program, studijní programy) a zahraniční (finance ze zahraničních nadací, zdroje z Evropské unie),
- úplné zdroje (náklady jsou kryty příjmy ze státního nebo municipálního rozpočtu, tzv. brutto systém) a částečné (příspěvkové organizace – netto systém, státní podniky – dotace, subvence).
Soukromý sektor
Soukromý sektor je založen na vztazích soukromého vlastnictví, tj. je tvořen podniky ve vlastnictví soukromých tuzemských a zahraničních právnických nebo fyzických osob a podniky s mezinárodním vlastnictvím.
Soukromý sektor disponuje většími zkušenostmi, know-how a financemi z dlouhodobých kontraktů, které působí motivujícím způsobem k rychlejší a ekonomicky méně náročné realizaci.
Zásady a pravidla hospodaření s veřejnými prostředky
Nakládání s veřejnými financemi vyžaduje od orgánu veřejné správy, kterého se nakládání týká, ale i od právnických a fyzických osob, které takové prostředky získaly, aby řídily rizika ve všech fázích počínaje plánováním, rozpočtováním přes použití a vykazování až po konečné vyúčtování.
Finanční kontrolou rozumíme:
- ověřování hospodárnosti, efektivnosti, účinnosti a účelnosti finančních operací před jejich uskutečněním (ex ante), v průběhu nakládání s nimi až do jejich konečného vyrovnání (ex post),
- kontrolu souladu s obecně závaznými právními předpisy, zvláštními předpisy, interními akty řízení, smlouvami, rozhodnutími správních orgánů apod.,
- kontrolu postupů a ověřování splnění podmínek pro poskytnutí veřejných prostředků,
- kontrolu správnosti a spolehlivosti evidence a účetnictví, prokazatelnost finančních operací,
- porovnání očekávaného stavu se skutečným,
- splnění opatření k nápravě, které byla určena předchozí kontrolou nebo auditem, a odstranění jejich příčin,
- dodržení zásady veřejnosti včasným a spolehlivým informováním veřejnosti o nakládání s veřejnými zdroji.
Hospodárnost
Hospodárností rozumíme vynaložení veřejných zdrojů ve správný čas, v odpovídajícím množství a kvalitě a za nejlepší cenu (poměr cena – kvalita).
Efektivnost
Efektivnost (efficiency) znamená nejvýhodnější poměr mezi použitými finančními zdroji a dosaženými výsledky (za málo peněz hodně muziky). Veřejný sektor však produkuje statky, o které buď nemá soukromý sektor zájem (nepřináší zisk), nebo je nelze soukromému sektoru svěřit (bezpečnost, obrana, justice, veřejná správa). Proto pokud hovoříme o (ne)efektivnosti ve veřejném sektoru, musíme proměnné chápat odlišně. Pokud se obecně ekonomická efektivnost vyjadřuje vztahem mezi vloženými prostředky a jejich ekonomickými účinky, očekáváme, že přinese maximální úroveň uspokojení dosažitelnou při daných vstupech a technologiích.
V obou sektorech se vstup rovná nákladu, který lze kvantitativně změřit (buď v naturálních ukazatelích, nebo finančně). Výstup je v soukromém sektoru především zisk, avšak ve veřejném sektoru je výstup užitek, což není přímo měřitelná veličina. Je tedy rozdíl mezi soukromým a veřejným pojetím výstupu. I proto při posuzování efektivnosti ve veřejném sektoru převažuje kvalitativní hledisko efektivnosti nad kvantitativním (postačí se zamyslet nad efektivností veřejné knihovny).
Účinnost
Účinností rozumíme naplnění stanovených cílů, tedy dosažení plánovaných výsledků za použití veřejných financí (máme skutečně to, co jsme chtěli?).
Účelnost
Účelnost, resp. určení účelu, na který může být příslušná část veřejných financí použita, je vlastní většinou transferovaným zdrojům (např. účelové dotace), kde se povinně sleduje účel skutečného použití ve vztahu k určenému účelu.
Klasifikace národního hospodářství
Strukturu národního hospodářství je možné zkoumat z různých hledisek a úrovní, jde především o prostorové, předmětové a vlastnické uspořádání subjektů a činností v ekonomice.
Výsledkem tohoto uspořádání jsou jednotlivé formy struktury národního hospodářství, a to (Kucharčíková, Tokarčíková, 2010, s. 42):
- odvětvová struktura ekonomických činností v národním hospodářství,
- sektorová struktura ekonomických činností v národním hospodářství,
- struktura podle vlastnických forem,
- struktura podle právních forem,
- regionální struktura národního hospodářství, případně územní či prostorová.
