Veřejný sektor
Veřejný sektor může být definován jako kategorie tržní ekonomiky. Je spojený se vzájemnou koexistencí dvou sfér hospodaření – sféry soukromého hospodaření a sféry veřejného hospodaření. Každý rozvinutý ekonomický systém je výrazně institucionalizovaný a legislativně upravený. (Peliová et al., 2006, s. 10)
Z tohoto hlediska je veřejný sektor atributem právního státu a právního systému, je tedy spojen s ekonomickými a sociálními funkcemi vlády, státní správy, místní a regionální samosprávy, s funkcemi parlamentu a sociálního partnerství v rámci tripartitních vztahů. Rozhodující charakteristikou veřejného sektoru je, že je financován z veřejných zdrojů. To však nevylučuje, aby v některých oblastech vynakládání nákladů, zákonnými normami přesně definovaných, nebyly do soukromého sektoru přesouvány veřejné zdroje a do veřejného sektoru soukromé zdroje. Sektor veřejné správy se skládá ze všech jednotek státní správy a všech netržních neziskových organizací, které jsou kontrolovány a v podstatné části financovány jednotkami státní správy.
Veřejný sektor a veřejná správa
Veřejný sektor je nejčastěji považován za produkt činnosti státu, jehož potřeba je vyvolána různými politickými, ekonomickými, sociálními, ekologickými a kulturními příčinami uvnitř příslušného státu, ale na jeho existenci jsou důležité také důvody mezinárodní. Veřejný sektor je založen na státní aktivitě, spravuje se netržně, vynucuje si ho tržní ekonomika a při jeho organizaci a řízení má zvláštní postavení vláda.
Prvním důvodem existence veřejného sektoru je, že existují takové aktivity v každém státě, které nelze svěřit soukromému sektoru, jedná se například o bezpečnost státu, jeho obranyschopnost, soudnictví, státní správu, výzkum, mezinárodní reprezentaci, veřejné zdraví, část školství apod.
Dalším důvodem je skutečnost, že neexistuje čistý a dokonalý trh. Mezi příčiny selhání trhu můžeme zařadit nedokonalou konkurenci, vznik monopolu a externalit, existenci veřejných statků, nutnost brát ohled na kvalitu životního prostředí, kvalitu lidského potenciálu, etiku, potřebu zmírňovat nerovnosti mezi subjekty a zabezpečit hospodářský růst, stabilitu zaměstnanosti, snížit inflaci apod. Takové selhání trhu si vynucuje státní zásahy. Stát a stále ve větší míře i územní samospráva vyvíjejí aktivity na předcházení selhání trhu a následně i řešení takových důsledků (Peková et al., 2002, 11-14).
Správa
Spravování společenských, hospodářských a sociálních činností ve státě vede k pojmu správa. Pod správou rozumíme soustavné a cílevědomé organizované obstarávání záležitostí, které přináší život. Svojí složkou výkonné moci státu a samosprávných územních orgánů se veřejná správa bezprostředně dotýká každého občana. Veřejná správa má bohatou strukturu, která v zásadě obsahuje výkonnou moc státu, která se člení na ústřední státní správu a místní státní správu, samosprávu, veřejné korporace a poradní sbory.
Veřejná správa představuje správu veřejných záležitostí ve společnosti. Při tvorbě a zkoumání organizace veřejné správy v ČR vycházejí domácí i zahraniční teoretici z toho, že za samostatné části veřejné správy se považují tyto organizační složky (Kosorín, 1999, s. 20):
- orgány státní správy,
- orgány územní samosprávy (obce a města, samosprávné kraje) a orgány zájmové samosprávy – (sdružení, komory, politické strany),
- veřejné instituce – vznikly na základě zákona a k plnění státního zájmu jako nezávislé instituce státu, státní organizace, státní fondy, národní agentury,
- poradní orgány.
Státní správa představuje činnosti vykonávané jménem státu prostřednictvím jeho orgánů. Samospráva vykonává činnosti prostřednictvím orgánů obcí, měst a vyšších územněsprávních celků. Rozdílnost (a zároveň totožnost) samosprávy a státní správy je možné lépe pochopit, pokud uvedeme kritéria pro hodnocení jejich účinnosti. Kritériem účinnosti práce samosprávy je míra podmínek vytvořených pro uspokojení potřeb občanů na území, na kterém příslušný orgán samosprávy z vůle voličů působí v rámci přijatých zákonů. Kritériem účinnosti práce státní správy je míra dodržování zákonů státu na celém území země.
Právo občanů podílet se na řízení veřejných záležitostí je považováno za jeden z nejdůležitějších demokratických principů. Toto právo se nejjednodušeji realizuje v obcích a městech, kde občané žijí. Utváření samosprávy nemá v našich podmínkách kontinuální charakter, neprobíhá jako přirozený vývojový proces, ve kterém se obecní společenství postupně učí spravovat své záležitosti, zmocňují se kompetencí a rozšiřují je, pěstují si své samosprávné návyky a tradice a předávají je dalším generacím.
Demokratické přeměny naší společnosti se proto nevyhnuly ani samosprávné součásti veřejné správy. Po několika desetiletích byla znovu obnovena územní samospráva, nejprve na úrovni obcí (místní samospráva) a v roce 2001 na úrovni samosprávných krajů (regionální samospráva). Obce se staly základním článkem územní samosprávy s poměrně rozsáhlými pravomocemi, staly se samostatnými právními a ekonomickými subjekty.
Samospráva
Podstatou samosprávy je, že obce samostatně rozhodují a uskutečňují všechny úkony související se správou obcí a jejich majetku. Nejčastěji se samospráva člení na (Peková et al., 2002, 62):
- územní samospráva
- regionální samospráva
- místní samospráva
- zájmová samospráva
Územní samospráva
Úkolem územní samosprávy je přenášení pravomocí v rámci určitého území (regionu), tedy státu z centrální vlády na místní orgány. Základem územní samosprávy je obec. Územní samospráva je formou veřejné vlády a veřejné správy, ale zároveň představuje realizaci práva občanů na vlastní samosprávu, právo spravovat určité území menší než stát, na základě působnosti stanovené ústavou a příslušnými zákony při tvorbě potřebných ekonomických podmínek (Peková et al., 2002, 71).
Regionální samospráva
Regionální samospráva jako střední stupeň samosprávy nebo druhá úroveň samosprávy byla formalizována v roce 2001. Není nadřízená místní samosprávě, každá z nich má své kompetence, úroveň působnosti, svou odpovědnost a pravomoci. Základem regionální samosprávy je samosprávný kraj (vyšší územněsprávní celek). Územní obvod samosprávného kraje je totožný s územím kraje – územní jednotkou pro výkon státní správy – jedná se o tzv. symetrický model. Samosprávný kraj je ze zákona právnickou osobou a ve věcech územní samosprávy lze kraj povinnosti ukládat pouze zákonem a na základě mezinárodní smlouvy. Na samosprávný kraj lze (podobně jako u místní samosprávy) přenést zákonem i některé úkoly státní správy, přičemž stát s přenesením poskytne samosprávnému kraji i potřebné finanční a materiální prostředky. Mezi základní působnosti samosprávného kraje patří starat se o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých obyvatel (Peková et al., 2002, 70–74).
Místní samospráva
Základem místní samosprávy je obec jako samostatný subjekt veřejné správy, který je právně nezávislý na státu a své pravomoci vykonává samostatně ve vlastním jménu. Patří k nim péče o území obce, správa jejího majetku, usměrňování rozvoje obce a péče o obyvatele obce.
Zájmová samospráva
Existence zájmové samosprávy je založena na určitém profesionálně odborném zaměření, orientaci určitého okruhu osob, ať už fyzických, nebo právnických (Tej, 2000, s. 56). Zájmová samospráva je představována podstatně širší paletou samosprávných subjektů. Jsou to jednak sdružení osob, majetku nebo i taková, která nelze zařadit do žádné ze skupin. Nejčastěji mají charakter stavovských organizací – profesní komory, zájmová a hospodářská sdružení a veřejné fondy.
Individuální, skupinový a kolektivní (veřejný) zájem
Individuální zájem je zájem jednotlivce konat v nějaké činnosti nebo oblasti ve svůj prospěch.
Skupinový zájem představuje stejný zájem skupiny osob konat ve svůj prospěch.
Kolektivní (veřejný) zájem je reprezentován státem (vládou) a slouží ve prospěch většiny občanů.
Ekonomika veřejného sektoru
Ekonomika veřejného sektoru se zabývá zkoumáním veřejného sektoru – teorií veřejného sektoru. Předmětem jejího zájmu je regulace různých druhů, veřejné výdaje, daně, veřejné poskytování určitých statků, ale i otázky veřejného dluhu a efektivnosti ve veřejném sektoru. Zabývá se chováním veřejných institucí, tj. orgánů veřejné správy na všech jejich úrovních, veřejnoprávními institucemi, veřejnými podniky, veřejně prospěšnými organizacemi…
Stát a úkoly státu
Stát vzniká na určitém stupni vývoje společnosti jako organizovaný systém institucí, který zajišťuje právo a pořádek pro všechny obyvatele na daném území. Jeho výkonnou složkou je ve většině zemí vláda. Stát vytváří všeobecný rámec fungování společnosti, ale zprostředkovává také formování a výkon politické moci. Stát považujeme za představitele a vykonavatele všeobecného, veřejného zájmu.
Mezi hlavní úkoly státu patří:
- ochraňovat zemi před vnějším nepřítelem
- udržovat spravedlnost uvnitř země
- budovat a udržovat taková veřejná zařízení, o která nemá zájem jednotlivý podnikatel
Státní zásahy
Zásahy státu, neboli státní intervencionismus, představují různé formy účasti státu v reprodukčním procesu jednotlivých tržních ekonomik. Děje se tak zejména v oblastech, kde tržní mechanismus nepůsobí dostatečně efektivně a vyvolává poruchy. Podstatu všech zásahů, bez ohledu na formu projevu, je třeba hledat v infrastruktuře, zejména ekonomické.
Infrastruktura
Infrastrukturu definujeme jako souhrn zařízení a institucí, které vytvářejí předpoklady pro celkové fungování ekonomiky, zejména její výrobní sféry. Ekonomickou infrastrukturu tvoří dopravní sítě (silnice, mosty, tunely, přístavy, železnice…), energetická zařízení (jaderná, tepelná, vodní, ale i plynové sítě, vodovody apod.) a zařízení spojů (rozhlasové, telekomunikační, televizní sítě).
Sociální infrastrukturu nalezneme ve formě bytových, vzdělávacích, kulturních, vědeckých, zdravotnických a jiných zařízení.
Společným prvkem těchto infrastrukturních zařízení je, že:
- nacházejí se na území celého státu
- slouží všem obyvatelům
Znaky infrastruktury
- technická a časová náročnost vypracování projektů – posuzování různých variant
- životnost projektů – na 30 a více let, tedy slouží více generacím
- kapitálová náročnost projektů – značný objem finančních prostředků na celý proces od projektové dokumentace, vykoupení pozemků až po výstavbu samotného díla
- dlouhodobá návratnost projektů – vložený kapitál se vrací opožděně nebo vůbec, což odrazuje soukromé investory
- převaha monopolního postavení na daném území – zpravidla se jedná o taková zařízení a stavby, kde je neefektivní budovat konkurenční paralelní projekty (silnice, rozvody elektřiny, plynu…)
Regulace a její úkoly
Regulace omezuje svobodu a volnost jednání jednotlivců tím, že vytváří určitá pravidla. Veřejná regulace znamená uplatňování pravidel prostřednictvím administrativních orgánů, které se opírají o právo. Existence regulace chrání veřejné zájmy proti nežádoucím účinkům na trhu. Obecně lze regulaci definovat jako jakékoliv úsilí správy kontrolovat chování občanů, podniků nebo samosprávních orgánů.
Podstata síťového systému
Síťový systém
