Veřejný sektor
Veřejný sektor lze definovat jako kategorii tržní ekonomiky. Je spojen s koexistencí dvou ekonomikých sfér – sféry soukromého hospodaření a sféry veřejného hospodaření. Každý rozvinutý ekonomický systém je výrazně institucionalizovaný a legislativně upravený. (Peliová et al., 2006, s. 10)
Z tohoto hlediska je veřejný sektor atributem právního státu a právního systému, je tedy spojen s ekonomickými a sociálními funkcemi vlády, státní správy, místní a regionální samosprávy, funkcemi parlamentu a sociálního partnerství v rámci tripartitních vztahů. Rozhodující charakteristikou veřejného sektoru je, že je financován z veřejných zdrojů. To však nevylučuje, aby v některých oblastech vynakládání nákladů, zákonnými normami přesně stanovených, nebyly do soukromého sektoru přesouvány veřejné zdroje a do veřejného sektoru zdroje soukromé. Sektor veřejné správy se skládá ze všech jednotek státní správy a všech netržních neziskových organizací, které jsou kontrolovány a v podstatné části financovány jednotkami státní správy.
Veřejný sektor a veřejná správa
Veřejný sektor se nejčastěji považuje za produkt činnosti státu, jehož potřeba je vyvolána různými politickými, ekonomickými, sociálními, ekologickými a kulturními příčinami uvnitř příslušného státu, avšak na jeho existenci mají význam i mezinárodní důvody. Veřejný sektor je založen na státní aktivitě, spravuje se netržně, vyžaduje jej tržní ekonomika a při jeho organizaci a řízení má zvláštní postavení vláda.
Prvním důvodem existence veřejného sektoru je, že jsou takové aktivity v každém státě, které nelze svěřit soukromému sektoru, např. bezpečnost státu, jeho obranyschopnost, soudnictví, státní správu, výzkum, mezinárodní zastoupení, veřejné zdraví, část školství apod.
Dalším důvodem je skutečnost, že neexistuje čistý a dokonale fungující trh. Mezi příčiny selhání trhu patří nedokonalá konkurence, vznik monopolů a externalit, existence veřejných statků, nutnost zohlednit kvalitu životního prostředí, kvalitu lidského potenciálu, etiku, potřebu zmírňovat nerovnosti mezi subjekty, zajistit hospodářský růst, stabilitu zaměstnanosti, zmírnit inflaci apod. Takové selhání trhu zcela jednoznačně vyžaduje státní zásahy. Stát a stále více i územní samospráva vyvíjejí aktivity k předcházení tržním selháním a zároveň k řešení jejich důsledků (Peková et al., 2002, 11–14).
Správa
Spravování společenských, hospodářských a sociálních aktivit ve státě vede k pojmu správa. Pod správou rozumíme soustavné a cílevědomé organizované obstarávání záležitostí, které přináší život. Svou složkou výkonné moci státu a samosprávních územních orgánů se veřejná správa bezprostředně dotýká každého občana. Veřejná správa má bohatou strukturu, která v zásadě zahrnuje výkonnou moc státu, která se dělí na ústřední státní správu a místní státní správu, samosprávu, veřejné korporace a poradní sbory.
Veřejná správa představuje spravování veřejných záležitostí ve společnosti. Při tvorbě a zkoumání organizace veřejné správy v ČR i zahraniční teoretici vycházejí z toho, že za samostatné části veřejné správy se považují tyto organizační složky (Kosorín, 1999, s. 20):
- orgány státní správy,
- orgány územní samosprávy (obce a města, samosprávné kraje) a orgány zájmové samosprávy – (sdružení, komory, politické strany),
- veřejné instituce – vzniklé na základě zákona k plnění státního zájmu jako nezávislé instituce státu, státní organizace, státní fondy, národní agentury,
- poradní orgány.
Státní správa představuje činnosti vykonávané jménem státu prostřednictvím jeho orgánů. Samospráva vykonává činnosti prostřednictvím orgánů obcí, měst a vyšších územněsprávních celků. Rozdíl a zároveň totožnost samosprávy a státní správy lze lépe pochopit, pokud uvedeme kritéria pro hodnocení jejich účinnosti. Kritériem účinnosti samosprávy je míra podmínek vytvořených pro uspokojení potřeb občanů na území, na kterém příslušný orgán samosprávy z vůle voličů působí v rámci přijatých zákonů. Kritériem účinnosti státní správy je míra dodržování zákonů státu na celém území země.
Právo občanů podílet se na řízení veřejných záležitostí je považováno za jeden z nejdůležitějších demokratických principů. Toto právo se nejjednodušeji realizuje v obcích a městech, kde občané žijí. Utváření samosprávy nemá u nás kontinuální charakter, neprobíhá jako přirozený vývojový proces, v němž se obecní společenství postupně učí spravovat své záležitosti, zmocňují se kompetencí a rozšiřují je, pěstují samosprávné návyky a tradice a předávají je dalším generacím.
Demokratické proměny naší společnosti se proto nevyhnuly ani samosprávné složce veřejné správy. Po několika desetiletích byla opět obnovena územní samospráva, nejprve na úrovni obcí (místní samospráva) a v roce 2001 na úrovni samosprávných krajů (regionální samospráva). Obce se staly základním článkem územní samosprávy s poměrně rozsáhlými pravomocemi, staly se samostatnými právními a ekonomickými subjekty.
Samospráva
Podstatou samosprávy je, že obce samostatně rozhodují a uskutečňují všechny úkony související se správou obcí a jejich majetku. Nejčastěji se samospráva člení na (Peková et al., 2002, 62):
- územní samospráva
- regionální samospráva
- místní samospráva
- zájmová samospráva
Územní samospráva
Úlohou územní samosprávy je přenos kompetencí v rámci určitého území (regionu), tedy státu z centrální vlády na místní orgány. Základem územní samosprávy je obec. Územní samospráva je formou veřejné vlády a veřejné správy, ale zároveň realizací práva občanů na vlastní samosprávu, práva na správu určitého území menšího než stát, na základě působnosti stanovené ústavou a příslušnými zákony při tvorbě potřebných ekonomických podmínek (Peková et al., 2002, 71).
Regionální samospráva
Regionální samospráva jako střední stupeň samosprávy nebo druhá úroveň samosprávy byla formalizována v roce 2001. Není nadřízená místní samosprávě, každá z nich má své kompetence, působnost, odpovědnost a pravomoci. Základem regionální samosprávy je samosprávný kraj (vyšší územněsprávní celek). Územní obvod samosprávného kraje je totožný územním obvodem kraje – územní jednotky pro výkon státní správy – jde o tzv. symetrický model. Samosprávný kraj je ze zákona právnickou osobou a ve věcech územní samosprávy lze ukládat povinnosti samosprávnému kraji pouze zákonem a na základě mezinárodní smlouvy. Samosprávnému kraji lze (podobně jako u místní samosprávy) zákonem přenést i některé úkoly státní správy, přičemž stát s přenesením poskytne samosprávnému kraji i potřebné finanční a materiální zdroje. Mezi základní působnosti samosprávného kraje patří starat se o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých obyvatel (Peková et al., 2002, 70–74).
Místní samospráva
Základem místní samosprávy je obec jako samostatný subjekt veřejné správy, který je právně nezávislý na státu a své kompetence vykonává samostatně ve vlastním jménu. Patří k nim péče o území obce, správa jejího majetku, řízení rozvoje obce a péče o obyvatele obce.
Zájmová samospráva
Existence zájmové samosprávy je založena na určitém profesionálním zaměření, orientaci konkrétní skupiny osob, fyzických či právnických (Tej, 2000, s. 56). Zájmová samospráva je reprezentována podstatně širší škálou samosprávných subjektů. Jsou to jednak sdružení osob, majetku či taková, která nelze zařadit do jiných skupin. Nejčastěji mají status stavovských organizací – profesní komory, zájmová a hospodářská sdružení a veřejné fondy.
Individuální, skupinový a kolektivní (veřejný) zájem
Individuální zájem představuje zájem jednotlivce jednat v určité činnosti nebo oblasti ve svůj prospěch.
Skupinový zájem znamená stejný zájem skupiny osob jednat ve svůj prospěch.
Kolektivní (veřejný) zájem je reprezentován státem (vládou) a slouží ve prospěch většiny občanů.
Ekonomie veřejného sektoru
Ekonomie veřejného sektoru se zabývá zkoumáním veřejného sektoru – teorií veřejného sektoru. Předmětem jejího zájmu je regulace různého druhu, veřejné výdaje, daně, veřejné poskytování určitých statků, ale také otázky veřejného dluhu a efektivnosti ve veřejném sektoru. Zabývá se chováním veřejných institucí, tj. orgánů veřejné správy na všech úrovních, veřejnoprávními institucemi, veřejnými podniky, veřejně prospěšnými organizacemi…
Stát a úkoly státu
Stát vzniká na určitém stupni vývoje společnosti jako organizovaný systém institucí, který zabezpečuje právo a pořádek pro všechny obyvatele na daném území. Jeho výkonnou složkou je ve většině zemí vláda. Stát vytváří obecný rámec fungování společnosti, ale zároveň zprostředkovává formování a výkon politické moci. Stát považujeme za představitele a vykonavatele obecného, veřejného zájmu.
Mezi hlavní úkoly státu patří:
- chránit zemi před vnějším nepřítelem,
- udržovat spravedlnost uvnitř země,
- budovat a udržovat taková veřejná zařízení, o která nemá zájem jednotlivý podnikatel.
Státní zásahy
Zásahy státu, neboli státní intervencionismus, představují různé formy účasti státu v reprodukčním procesu jednotlivých tržních ekonomik. Děje se tak především v oblastech, kde tržní mechanismus nepůsobí dostatečně efektivně a vyvolává poruchy. Podstatu všech zásahů, bez ohledu na jejich formu, je třeba hledat v infrastruktuře, zejména ekonomické.
Infrastruktura
Infrastrukturu definujeme jako souhrn zařízení a institucí, které vytvářejí předpoklady pro celkové fungování ekonomiky, zejména její výrobní sféry. Ekonomická infrastruktura tvoří dopravní sítě (silnice, mosty, tunely, přístavy, železnice…), energetická zařízení (jaderné, tepelné, vodní elektrárny, ale také plynové sítě, vodovody apod.) a zařízení spojů (rozhlasové, telekomunikační, televizní sítě).
Sociální infrastrukturu nacházíme ve formě bytových, vzdělávacích, kulturních, vědeckých, zdravotnických a dalších zařízení.
Společným rysem těchto infrastrukturních zařízení je, že:
- se nacházejí na celém území státu,
- slouží všem obyvatelům.
Znaky infrastruktury
- Technická a časová náročnost vypracování projektů – posuzování různých variant,
- Životnost projektů – 30 a více let, tedy slouží více generacím,
- Kapitálová náročnost projektů – značný objem finančních prostředků na celý proces od projektové dokumentace, vykoupení pozemků až po výstavbu samotného díla,
- Dlouhodobá návratnost projektů – vložený kapitál se vrací opožděně, nebo vůbec, což odrazuje soukromé investory,
- Převaha monopolního postavení na daném území – většinou jde o zařízení a stavby, kde je neefektivní budovat konkurenční paralelní projekty (silnice, rozvody elektřiny, plynu…).
Regulace a její úkoly
Regulace omezuje svobodu a volnost jednání jednotlivců tím, že vytváří určitá pravidla. Veřejná regulace znamená uplatňování pravidel prostřednictvím administrativních orgánů, které se opírají o právo. Existence regulace chrání veřejné zájmy proti nežádoucím účinkům na trhu. Obecně lze regulaci definovat jako jakékoli úsilí správy kontrolovat chování občanů, podniků nebo samosprávných orgánů.
Podstata síťového systému
Síťový systém se nachází na celém území státu, aby k němu měli přístup všichni odběratelé. Síťový systém se skládá z jednotné sítě, do které výrobci dodávají produkt, např. elektrickou energii, a z jednotné sítě se tento produkt dostává spotřebitelům prostřednictvím distributorů. Všechny složky sítě jsou propojeny regulačními místy, kde stát určuje regulační pravidla k regulaci cen.
Privatizace
Jiný způsob zásahu státu do působení na trhu představuje privatizace. Privatizaci chápeme jako převod vlastnictví ekonomických subjektů ze státního do soukromého sektoru. Z metod, které lze při privatizaci uplatnit, jsou to zejména:
- restituce, tedy navrácení majetku původním majitelům nebo jejich
