Udalosti předcházející vzniku Evropské unie
Evropský světadíl je kolébkou integračních seskupení. Po skončení II. světové války v roce 1945 vznikly ve východní části střední Evropy socialistické státy. Státy západní Evropy mohly obnovovat válečně zničené hospodářství za pomoci USA prostřednictvím Marshallova plánu. Pod tlakem Sovětského svazu socialistické státy Marshallův plán odmítly.
Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) vznikla v roce 1949 z iniciativy Sovětského svazu a Rumunska, (dohodli se SSSR, Rumunsko, Bulharsko, Polsko, Československo, Maďarsko, později také Albánsko, východní Německo, Mongolsko, Kuba, Vietnam). Koncem 50. let 20. století se plánovaným (centrálním) hospodářstvím všech členských států dospělo k závislosti na dovozu surovin ze Sovětského svazu, vznikaly zpracovatelské závody náročné na suroviny a energii (zejména černá metalurgie, těžké strojírenství a zbrojní průmysl), bývalé agrární ekonomiky států i regionů se plánovitě industrializovaly. Zbrojní závody mezi Západem a Východem způsobili hospodářskou i politickou krizi v Sovětském svazu. Přechodná opatření ve formě glasnosti a perestrojky ji ještě prohloubila. Zánik RVHP nastal po změně politických poměrů v Evropě. Členské státy se jednoznačně dohodly ukončit vzájemnou spolupráci na komunistických ideologických základech. RVHP ukončila svou činnost v roce 1990.
Nejstarším integračním seskupením je současná Evropská unie (EU), která směřuje k nejvyšší formě integrace, k politické unii nebo k federalizované Evropě. Evropské společenství pro uhlí a ocel je známé pod názvem Montánní unie. Smlouva byla ratifikována v roce 1952 a sdružovala zájmy těžebního a hutnického průmyslu. Montánní unie tvořila jádro, které se v roce 1957 stalo základem Evropského hospodářského společenství (EHS), jehož primárním cílem bylo vytvořit podmínky pro společný trh. Zakládajícím dokumentem EHS jsou Římské smlouvy, na jejichž základě bylo založeno i Evropské společenství pro atomovou energii Euroatom.
Jean Monnet připravil plán na vytvoření organizace, jež by spravovala francouzské a německé zdroje uhlí a oceli. Francouzská vláda tento dokument na svém zasedání přijala. Nespokojenost s jejím fungováním vyjádřil J. Monnet rezignací na všechny funkce, které zastával. Iniciativou Velké Británie vzniklo v roce 1960 Evropské sdružení volného obchodu. Zakládací chartu (Stockholmskou smlouvu) podepsalo sedm států (Velká Británie, Dánsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Švédsko a Švýcarsko), přidruženým členem se stalo Finsko. Později se členy staly Island, Lichtenštejnsko a Irsko. Na rozdíl od EHS nevytvářelo EZVO tak kompaktní integraci. Mělo nižší průmyslový potenciál, hospodářská úroveň členských států byla značně variabilní.
EZVO velmi obtížně prosazovalo společná opatření a již od svého vzniku procházelo krizemi. Společně se zeměmi EU spolupracují v tzv. Evropském hospodářském prostoru (EHP), v rámci kterého využívají výhod společného trhu (volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a pracovních sil). V druhé polovině 60. let 20. století došlo k reorganizaci hlavních institucí tří integračních seskupení (Montánní unie, EHS, Euroatom), z nichž vznikla jedna exekutiva nazvaná Evropské společenství (ES). Základním předpokladem pro vstup do ES bylo (a stále je) tržní hospodářství, pluralitní řízení státu s demokratickou vládou, dodržování lidských práv a svobod, hospodářská a politická stabilita. V červenci 1968 vstoupila v platnost dohoda o celní unii. V roce 1973 se členy ES staly Velká Británie, Irsko a Dánsko.
V roce 1979 vznikl Evropský měnový systém (EMS), jehož základem se stala evropská měnová jednotka ECU, jednotný mechanismus pohyblivých kurzů a bankovních intervencí a nakonec mechanismus poskytování úvěrů a transferů. V oblasti politické unie byla zavedena společná zahraniční a bezpečnostní politika, občanství Unie, společná politika v oblasti spravedlnosti a vnitřních záležitostí, posílila se role Evropského parlamentu.
