Uplatnění principů oceňování z hlediska postavení podniku
Při identifikaci podniku jako zcela autonomního systému klademe důraz na jeho postavení jako specifického ekonomického celku. Toto vymezení zahrnuje také objektivnost postavení podniku jako součásti celého národního hospodářství a objektivnost jeho vlastní ekonomické samostatnosti. Konkrétní postavení firmy jako ekonomického systému je pak určeno vztahy mezi oběma objektivními stránkami jejího postavení a ovlivňuje preferenci určitého principu oceňování.
Pokud je více zdůrazněna stránka centrálního řízení a plánování a podnik se považuje spíše za systém plnící zadané výrobní úkoly, pak by měl preferovat princip oceňování ve skutečných nákladech. Důvodem je, že v takovém případě je kladen důraz na povinnost podniku vyrábět produkty určené centrálním plánováním a v plánované úrovni nákladů. Plnění úkolů je možné kontrolovat až po dokončení dané produkce. K tomu je nezbytné zjišťovat skutečné vlastní náklady výrobků v okamžiku jejich dokončení a aplikovat systém kalkulace skutečných vlastních nákladů jednotlivých výrobků. Potřebné výrobní činitele jsou podniku často přidělovány, takže jejich obnovování samofinancováním z vlastního oběhu nemá tak rozhodující význam. Obsahově je činnost podniku hodnocena na základě oběhu prostředků v jejich výrobní formě.
Pokud je však zdůrazněna stránka ekonomické samostatnosti podniku (tržní ekonomika), měl by být uplatňován princip oceňování ve vopřed stanovených nákladech a preferenční je oběh prostředků v jejich peněžní formě. Je to proto, že v takovém případě je kladena povinnost podniku plně uhradit své náklady z vlastních výnosů a výdaje z vlastních příjmů. Důležitou úlohu zde hraje financování podniku a jeho nástroje, jejichž realizace předpokládá důsledné vyčleňování úspor nebo překročení nákladů z oběhu prostředků. K tomu je nutné využívat stimulační funkci hospodářského výsledku jako ukazatele racionality hospodářské činnosti podniku za hodnocené období. Při tomto postupu však není možné dostatečně dobře zpracovat systém kalkulace skutečných vlastních nákladů, a to proto, že úspory nebo překročení nákladů vztahující se k určitému výrobku se z oběhu vyčleňují ještě před vlastním finálním dokončením výrobku. Vhodným metodickým postupem je však možné těmito rozdíly sledovat mimo vlastní systém zobrazení oběhu prostředků v účetnictví a zahrnout je do vlastních nákladů výrobků dodatečně, jako korigující položky v momentu jejich dosažení.
