Úvaha o přátelství

Mnoho lidí přemýšlí nad tím, kdo je jejich skutečný přítel, kdo je ta spřízněná duše, jíž se mohou se svými záležitostmi svěřit. Mám nad tím přemýšlet i já?

Ne, ne. . . nepovažuji to za nutné, kde se podívám, tam jsou moji přátelé. Vlastně – jsou to přátelé? Nebo jsou to jen „obyčejní“ lidé s maskami na tvářích, kteří se mě snaží jen využít a potom odhodit jako hadr? Počet se mi hned zmenšil. Ale vůbec nejsem nešťastná, protože. . . tak to má být, nemusíme mít desítky přátel. Musíme mít jen několik, jen ty, kteří za to stojí. Jen ty pravé, kteří nás v té nejhorší chvíli udělají nejšťastnějšími na světě.

Jsou to ti, na které se můžeme spolehnout, že nás nikdy neopustí v nouzi. Jsou s námi. Navzdory všem hádkám, neshodám a různým pokušením, jako je všechno vzdát, odejít někam daleko, kde budeme jen sami. Já a samota. Já a spousta času na přemýšlení, co dál. Ale jaký důvod bych měla jejich tu nechat? Jejich, kteří jsou celý můj život. Vím, že někdy je lepší přemýšlet o samotě, ale přemýšlet s opravdovým přítelem je k nezaplacení. Dodává to sílu jít dál, nepodlehnout špatné karmě, která nás dohání a snaží se nás zlomit.

To jsou hodnoty života, které si málokdo váží. Potřebujeme velký dům, nejbohatší auto a jiné banalitu? Potřebujeme je více než morální ctnost přátelství? Ne, rozhodně ne. Jen toto jediné nás může naplnit, naplnit naše srdce láskou a spokojeností. To, čeho je na tomto světě nejméně. Hodnota, kterou nelze vyjádřit několika řádky. Musíme to zažít. To pravé přátelství.

Osobně bych bez přátel nevydržela ani den, každou sekundu přemýšlím, co se s nimi děje, jak strávíme volný čas a vlastně jak si na ně čas najít. Protože žijeme ve světě, kde málokdo nepřemýšlí nad tím, že potřebujeme někoho. Potřebujeme někoho, kdo nás dokáže pochopit, kdo přečte smutek na naší „veselé“ tváři. Pravý přítel to pozná a pokusí se mu pomoci, poradit.