Úvěrové riziko je nejvýznamnějším a největším rizikem pro komerční banky i přes skutečnost, že je dlouhodobě známo a banky mají s jeho řízením největší zkušenosti. Úvěrové riziko definujeme jako riziko, že protistrana nebude schopna včas a v plné výši vrátit půjčené peníze. Výše úvěrového rizika je determinována schopností a ochotou strany dodržet své peněžní závazky vůči bance. (Belas, 2013)
Metody řízení úvěrového rizika
Při řízení úvěrového rizika využívá komerční banka celou škálu metod a postupů. V souladu s regulačními pravidly statutární orgán banky schvaluje strategii a systém řízení úvěrového rizika, banka provádí komplexní prověřování bonity klienta prostřednictvím finanční analýzy. Banka je povinna vytvořit vhodný systém uzavírání úvěrových obchodů a vypracovat vnitřní normy pro oblast řízení úvěrového rizika. Systém měření úvěrového rizika v bance musí odpovídat rozsahu a složitosti činnosti banky a má zajistit měření rizika ve všech činnostech banky a zaznamenat všechny.
Definice úvěrového rizika
Úvěrové riziko charakterizuje možnost, že dlužník nebude schopen včas nebo vůbec plnit povinnosti vyplývající z úvěrového vztahu k věřiteli. Představuje riziko možného selhání smluvního partnera, které vede k nedodržení obsahu smlouvy a tím i ke finančním ztrátám protistrany. Jeho forma může být přímého úvěrového rizika, rizika ekvivalentů, vypořádacího rizika nebo rizika úvěrové angažovanosti.
Úvěrové nebo kreditní riziko lze definovat jako riziko nesplacení závazků ze strany dlužníka v plné výši a v termínu, ve kterém byla jejich splatnost dohodnuta za předem sjednaných podmínek. „Takové závazky vznikají z úvěrových aktivit, obchodních a investičních aktivit, z platebního styku a vypořádání cenných papírů při obchodování na vlastní i cizí účet.“ (Belás, Demjan, 2009, s. 86) Příčiny, které ovlivňují vznik úvěrového (kreditního) rizika, se dělí na:
- Interní příčiny, které se vztahují k vlastním rozhodnutím banky,
- Externí příčiny, jež jsou dány vývojem ekonomické i politické situace v dané zemi. (Revenda, 2005)
Bonita
Nejdůležitější je v rámci návratnosti finančních prostředků z pohledu zachování stability banky především sledovat důvěryhodnost klientů a získávání bonitních zajištění, ale také externí faktory na trzích mají vliv na stabilitu a výnosnost banky jako podnikatelského subjektu. U tohoto rizika je velmi důležitá analýza klientů, korporátních i retailových, předtím než jim banka poskytne úvěr nebo s nimi uzavře jiný obchod, kde by mohla být ohrožena návratnost finančních prostředků. Každá banka má ve svém portfoliu klienty, kteří splácejí své závazky včas a řádně, ale najdou se i výjimky, které splácejí pozdě a s obstrukcemi. Pokud však klient splácí své minimální závazky včas, předpokládá se, že tento trend bude pokračovat i v budoucnu.
Měření kreditního – úvěrového rizika
Měření kreditního rizika prošlo několika vývojovými fázemi a je podmíněno především tím, aby bylo možné aplikovat sofistikovanější metody měření rizik a usnadnit proces řízení rizik. Jednotlivé přístupy k měření kreditního rizika lze charakterizovat následovně:
- Metoda odhadu rizika pomocí nominálních expozic,
- Interní a externí systémy stanovení ratingů,
- Rizikově vážená analýza expozic, kdy je každé rizikové třídě aktiva přiřazena riziková váha,
- Modely měření kreditního rizika, na jejichž základě je správně odhadnuta kapitálová požadavka.
Měření rizika defaultu
Důležitou součástí měření kreditního rizika je také měření rizika defaultu, což vyjadřuje pravděpodobnost selhání protistrany v určitém časovém horizontu. Pokud k takovému selhání dojde, reálná ztráta je vyjádřena jako kombinace objemu expozice v defaultu a objemu ztráty ze stavu defaultu. Lze jej měřit dvěma způsoby:
- Metodou založenou na „objektivním“ odhadu míry pravděpodobnosti defaultu,
- Metodou založenou na tržní hodnotě, která vychází z tržní hodnoty dluhu, akcií nebo finančních derivátů. (Sivák, 2009)
Trvání úvěrového rizika
Trvání úvěrového rizika trvá po celou dobu splatnosti kontraktu a jeho velikost roste úměrně s délkou úvěrového vztahu. Velikost je přitom dána především:
- Schopností a ochotou protistrany splatit své závazky,
- Nominální hodnotou transakce,
- Typem transakce – zatímco u úvěrových kontraktů představuje úvěrové riziko celou nominální hodnotu transakce, u jiných transakcí, jako jsou například úvěrové deriváty, je riziko podstatně menší a omezuje se na rozdíl mezi dohodnutou cenou a cenou náhradního obchodu. (Babouček, 2005)
Rozdělení kreditního – úvěrového rizika
Je zásadní rozlišovat nesystematické a systematické riziko, samozřejmě také inherentní riziko finančních nástrojů od rizika protistrany.
- Systematické riziko – spočívá v nejistotě, zda nenastanou významné makroekonomické změny, které by mohly nepříznivě ovlivnit určité odvětví, stát či oblast.
- Nesystematické riziko – týká se finanční situace konkrétního dlužníka.
Inherentní riziko
Do inherentního rizika finančních nástrojů se zahrnuje:
- Přímé úvěrové riziko, které spočívá v nejistotě, zda bude pohledávka splacena v celé výši a v době, kdy měla být splacena,
- Riziko zajištění, které spočívá v nejistotě změny ceny aktiv, jimiž je úvěr zajištěn, sem patří změny cen nemovitostí,
- Riziko náhradního obchodu – jde o riziko, že si protistrana nesplní dohodnutý obchod a bance vznikne tzv. „otevřená pozice“, kterou bude nucena zajistit novým obchodem,
- Platební riziko je nejistota vyplývající z toho, zda protistrana plní nebo splní své závazky. Jeho výše se týká neuhrazené splatné částky, včetně provizí a poplatků,
- Riziko nevrácení poskytnutých záloh, například u burzovních obchodů, kde je třeba ze strany klienta složit zálohu,
Riziko protistrany
Do rizika protistrany se zahrnuje:
- Riziko vypořádání, které spočívá zejména v nejistotě, zda subjekt, s nímž banka uzavřela konkrétní obchod (nezbankrotuje před vyrovnáním závazků),
- Riziko země – teritoriální riziko, vyznačuje se politickými, ekonomickými a přírodními faktory, které mohou ovlivnit vyrovnání závazků dlužníka,
- Riziko transferu – nejistota, zda určitý stát nezpřísní svůj devizový režim, což může vést k neschopnosti plnit závazky v zahraničí,
- Riziko koncentrace, zdrojem nejistoty je nedostatečná diverzifikace portfolia. (Babouček, 2005)
Subkategorie úvěrového rizika
Subkategorie úvěrového rizika jsou:
- Přímé úvěrové riziko (direct credit risk) – riziko ztráty ze selhání partnera v případě klasických rozvahových položek v plné nebo částečné hodnotě,
- Riziko vypořádání (settlement risk) – riziko ztráty ze selhání vypořádání transakcí, kdy na jedné straně byla hodnota dodána, ale na druhé straně ještě není k dispozici,
- Riziko úvěrové angažovanosti – riziko ztráty z angažovanosti vůči určitému subjektu, zemi apod.,
- Riziko úvěrových ekvivalentů (credit equivalent exposure) – riziko ztráty ze selhání partnera v případě podsúvahových položek. (Belás, Demjan, 2009)
