Vecné investice a finanční rozhodování o vecných investicích

Finanční rozhodnutí o alokaci podnikatelského kapitálu představuje základní rozhodnutí o věcném nebo finančním investování, tedy o získání věcných složek majetku nebo finančního majetku. Při finančním rozhodování je důležitý časový horizont, kde je třeba rozlišovat:

1. dlouhodobé (strategické) finanční rozhodování – zohledňuje časový faktor a s tím spojené vyšší riziko. Týká se věcných investic do hmotného investičního majetku (HIM) a dlouhodobých finančních investic. Takovým rozhodnutím podnik ovlivňuje své postavení v budoucnosti a svou finanční situaci.
2. krátkodobé finanční rozhodování – souvisí zejména s provozem, s oběžným majetkem podniku, a lze jej charakterizovat jako hledání způsobů permanentního přizpůsobování finančních zdrojů a potřeb v rámci kratšího období, zpravidla jednoho roku. Cílem jsou co nejnižší náklady získání a používání podnikových aktiv. Je méně rizikové než dlouhodobé finanční rozhodování a změny jsou snáze realizovatelné.

Investice je částka kapitálových výdajů vynaložených na získání konkrétního druhu aktiv. Podle cíle investování a druhu majetku, který se investicí získá, lze investice dělit na:

• věcné investice – jejich výsledkem je hmotný investiční majetek (HIM) nebo zásoby
• nehmotné investice – nehmotný investiční majetek (NIM), často jsou součástí věcných investic
• finanční investice – jejich cílem je účast na majetku jiných podniků nebo investování přechodně volných peněžních prostředků

Dlouhodobé věcné investice

Podle cíle věcného investování existují dva základní typy dlouhodobých věcných investic:

• investice na obnovu existujícího investičního majetku (IM)
• investice rozšiřující investiční majetek

Motivem věcného investování je buď reakce na poptávku po výrobcích a službách, nebo je podnik motivován potřebou vytvořit konkurenční nabídku zboží a služeb. Pokud je poptávka konstantní nebo roste, potřeba investovat je vyvolána nutností obnovy opotřebovaného nebo zastaralého investičního majetku, případně jeho rozšíření. V takovém případě by měly věcné investice přispět k udržení konkurenceschopnosti výrobků a služeb podniku (snížit nebo udržet náklady, a při rostoucím poptávce zachovat konkurenceschopnost výrobků). Při klesající poptávce jsou nezbytné investice do nových aktivit, které umožní změnit strukturu podnikových investičních aktiv a vytvořit konkurenceschopnou nabídku.

Při výběru vhodné investice vychází management z investičního projektu, v němž jsou soustředěny všechny technické a ekonomické parametry zamýšlené investice, analýza trhu, rozbor využití existujícího majetku, využití výrobní, materiálové a energetické kapacity, pracovních zdrojů apod. Směry investování určuje investiční strategie podniku, která je základem pro výběr vhodných investic.

Vzhledem k dlouhodobému časovému horizontu investic je třeba zvážit vzájemné souvislosti jednotlivých investičních projektů. Jednotlivé projekty mohou být:

• vzájemně nezávislé – realizace jednoho projektu nevylučuje realizaci druhého. Podnik může současně realizovat více potřebných investic, přičemž omezením může být například nedostatek kapitálu nebo vysoká míra nejistoty v očekávaných přínosech.
• vzájemně závislé – jednotlivé investice se doplňují v čase nebo prostoru a jejich závislost spočívá v tom, že fungování jedné vyžaduje realizaci dalšího investičního projektu.
• vzájemně se vylučující – výběrem jednoho z variant se nerealizují ostatní investiční projekty.

Toto rozlišení projektů je důležité při sestavování kapitálového rozpočtu. Základní strategická rozhodnutí jsou v kompetenci vrcholového řízení podniku. Úroveň řízení, na které se přijímají rozhodnutí o investicích, je proto dána strategickým významem investice. Druhým kritériem je obvykle objem jejích finančních nároků, proto jsou často rozhodnutí na nižší úrovni managementu limitována kapitálovými omezeními.

Dlouhodobá věcná investice je taková finanční operace, při níž se použije podnikový kapitál k pořízení investičního majetku, kterým se nahradí opotřebovaný IM, nebo o který se zvýší IM podniku. Používáním tohoto IM podnik získává peněžní prostředky, jimiž se vrací alokovaný kapitál v časovém horizontu delším než jeden rok.

Peněžní výdaje při investování

• kapitálové výdaje, za které se pořizuje IM a které obvykle představují vstupní cenu nového dlouhodobého aktiva. Tyto výdaje se postupně vrací podniku během používání aktiva formou odpisů. Kapitálové výdaje zahrnují:
  • výdaje spojené s pořízením IM
  • výdaje na trvalé zvýšení oběžného majetku
  • další výdaje související s příslušným IM, jako např. výzkum a vývoj, záběh, marketing, reklamu apod.
• Kapitálové výdaje lze upravit o příjmy z prodeje IM, které novou investicí nahrazujeme, případně o daňové efekty vyplývající z tohoto prodeje.
• běžné provozní výdaje, související s používáním dlouhodobého aktiva během jeho životnosti, například materiál, energie, mzdy, daně apod. Sem nepatří odpisy ani úroky z úvěrů, pokud byl IM financován úvěrem.

Peněžní příjmy

Jsou všechny tržby a další peněžní příjmy, které podnik získá prodejem výrobků a služeb jako výsledku využití dlouhodobého aktiva během jeho životnosti. Cílem investice je, aby během životnosti nebo využívání dlouhodobého aktiva byl dosažen zisk, tedy aby součet peněžních příjmů byl vyšší než součet peněžních výdajů.

Rozdíl mezi celkovými peněžními příjmy a výdaji označujeme jako netto cash flow, tedy čisté peněžní příjmy z investice. Obsah netto cash flow je:

• čistý roční zisk (+)
• roční odpisy (+)
• úroky z úvěru (+)
• změna oběžného majetku (+ nebo -)
• kapitálové výdaje (-)

Netto cash flow lze dále zpřesnit zohledněním:

1. očekávané míry inflace – čím vyšší je míra inflace, tím méně spolehlivé jsou přepočty výnosnosti projektů. Inflace zvyšuje výnosy podniku a většinu nákladových položek, odpisy však odpovídají vstupním, neměnným cenám, tj. vykazovaný zisk roste rychleji než míra inflace. Zvýšení daňového základu a daně z příjmů potom vede ke snižování reálného čistého zisku a tím i reálného netto cash flow. Míru inflace lze zohlednit pomocí nominálních přepočtů nebo přepočtem pomocí reálné úrokové míry.
2. časové hodnoty cash flow – očekávaný cash flow v jednotlivých letech životnosti projektu je nutné přepočítat na současnou hodnotu.

Metody hodnocení investičních projektů

1. průměrná výnosnost investice – vychází z průměrného ročního zisku po zdanění, který nejlépe vyjadřuje ekonomický přínos investice pro podnik. Výhodnější je projekt s vyšší průměrnou výnosností. Výnosnost projektu by měla být alespoň taková, jaká je současná výnosnost podniku jako celku. Průměrná výnosnost investičního projektu se dá vyjádřit vzorcem:

   V = ∑(Zi) / (n * I), kde Zi je roční zisk z investice po zdanění, n je doba životnosti, I je průměrná roční hodnota investičního majetku (závisí na způsobu odpisování a výši předpokládané zůstatkové ceny; při lineárním odpisování a nulové zůstatkové ceně na konci životnosti představuje průměrná hodnota cca 50 % pořizovací ceny IM).

Výhodou této metody je jednoduchost, nevýhodou je, že nezohledňuje časovou hodnotu peněz.

2. doba úhrady (payback period) – vyjadřuje dobu, za kterou se vrátí vložené kapitálové výdaje z peněžních příjmů plynoucích z používání nového IM získaného investicí. Projekt je výhodnější, pokud je doba úhrady kratší. Tento aspekt reflektuje požadavek likvidity investora. Vypočítá se tak, že se určí roční zisk po zdanění a odpisy a tyto příjmy se kumulativně sčítají. Doba úhrady je rok, kdy kumulované peněžní příjmy dosáhnou výše investičních výdajů. Tuto metodu lze použít k porovnání projektů se stejnou dobou životnosti a podobným průběhem uvolňování cash flow. Nevýhodou je, že nebere v úvahu časový faktor ani cash flow po době úhrady, která by mohla zvýšit průměrnou výnosnost investice.
3. čistá současná hodnota (ČSH) – představuje nejpoužívanější metodu investičního rozhodování, která zohledňuje časovou hodnotu peněz. Přepočet netto cash flow se realizuje pomocí diskontu (diskontního faktoru), přičemž jako diskontní míru lze použít cenu kapitálu na finančním trhu, míru bezrizikového investování, míru výnosu kapitálu podniku nebo jinou úrokovou sazbu, která představuje požadovanou míru návratnosti kapitálu.

ČSH je rozdíl mezi současnou (diskontovanou) hodnotou ročních peněžních příjmů (budoucí cash flow diskontovaná zvolenou mírou výnosu) a kapitálovými výdaji (v případě delší doby výstavby také diskontovanými). Všechny projekty, jejichž ČSH je kladná, jsou přijatelné, přičemž při výběru z více projektů se preferuje varianta s vyšší ČSH.

Při hodnocení investičních variant se používá také index současné hodnoty (ISV), který se vypočítá jako poměr mezi diskontovanými cash flow a kapitálovými výdaji. Projekty s ISV vyšším než 1 jsou přijatelné, výhodnější je varianta s vyšším indexem. Porovnávání projektů podle ISV se používá při sestavování kapitálového rozpočtu zejména tehdy, pokud má podnik limitované kapitálové výdaje.

4. vnitřní míra výnosnosti (VMV) – je úroková míra, při které se současná hodnota cash flow z investice rovná hodnotě kapitálových výdajů (popř. současné hodnotě kapitálových výdajů), tj. diskontní sazba, při níž se ČSH rovná nule a index SH rovná 1. Při této metodě hledáme úrokovou měru, která odpovídá této podmínce. Výpočet lze provést iterativně (metodou pokusů a omylů) nebo lineární interpolací podle vzorce:

   VMV = i_n + (ČSH_n / (ČSH_n – ČSH_v)) × (i_v – i_n)

   kde i_n a i_v jsou nižší a vyšší úroková míra zkoušená v iteraci, ČSH_n a ČSH_v odpovídají tomu odpovídající čisté současné hodnotě.

   Preferují se projekty s vyšší VMV, která vyjadřuje nejvyšší přípustnou úrokovou míru zatížení projektu. Při vyšší úrokové sazbě projekt přestává být výhodný a ČSH se stane zápornou. VMV však má svá omezení a nelze ji použít v případech:

   • existence nestandardních peněžních toků, tj. kdy dojde více než jednou ke změně peněžních toků ze záporných na kladné, což vede k více VMV
   • výběru mezi vzájemně se vylučujícími projekty, kdy je volba závislá na zvolené metodě hodnocení

Riziko investování

Dalším aspektem, který je třeba zohlednit při investičním a finančním rozhodování, je míra nejistoty a rizika v odhadech a variabilitě očekávaných cash flow z investice. Riziko spojené s dlouhodobou věcnou investicí by mělo být zahrnuto při kvantifikaci očekávaných cash flow.

Při posuzování rizika a následném investičním rozhodování je důležitý postoj k riziku. Podnikatel může zaujmout:

• rizikově averzní postoj
• rizikově neutrální postoj
• rizikově preferující postoj

Obecně se u investic do stálých aktiv předpokládá averze k riziku. Při dlouhodobém věcném investování je snahou, aby se investicí nezměnila celková míra rizika podniku. Je třeba brát v úvahu vzájemné vazby nového aktiva s existujícími aktivy. Základním cílem podnikatele může být maximalizace míry výnosu při nezměněné úrovni rizika, nebo minimalizace rizika při nezměněné úrovni výnosu.

Metody analýzy rizika

1. statistická metoda – výpočet rizika vychází z rozdělení pravděpodobnosti, kde očekávaný výnos je průměrem možných výnosů. Riziko je definováno mírou rozptylu, směrodatnou odchylkou od průměrné hodnoty očekávaných výnosů a koeficientem variace (poměr směrodatné odchylky k průměrné