Vecné investice a finanční rozhodování o vecných investicích

Finanční rozhodnutí o alokaci podnikatelského kapitálu představuje základní rozhodnutí o věcném nebo finančním investování, tedy o získání věcných složek majetku nebo finančního majetku. Při finančním rozhodování je klíčový časový horizont, kde je nutné rozlišovat:

1. dlouhodobé (strategické) finanční rozhodování – zohledňuje faktor času a s ním spojené vyšší riziko. Týká se věcných investic do hmotného investičního majetku (HIM) a dlouhodobých finančních investic. Takovým rozhodnutím podnik ovlivňuje své postavení v budoucnosti a svou finanční situaci.
2. krátkodobé finanční rozhodování – souvisí především s provozem, s oběžným majetkem (OM) podniku, a lze ho charakterizovat jako hledání způsobů trvalého přizpůsobování finančních zdrojů a potřeb v rámci kratšího období, zpravidla jednoho roku. Cílem je dosažení co nejnižších nákladů na získání a užívání podnikových aktiv. Je méně rizikové než dlouhodobé finanční rozhodování a změny jsou jednodušeji realizovatelné.

Investice představuje souhrn kapitálových výdajů vynaložených na pořízení konkrétního druhu aktiv. Podle cíle investování a podle druhu majetku, který se investicí získá, lze investice dělit na:

• věcné investice – jejich výsledkem je hmotný investiční majetek (HIM) nebo zásoby,
• nehmotné investice – nehmotný investiční majetek (NIM), často jsou součástí věcných investic,
• finanční investice – jejich cílem je účast na majetku jiných podniků nebo investování dočasně volných peněžních prostředků.

Dlouhodobé věcné investice

Podle cíle věcného investování existují dva základní typy dlouhodobých věcných investic:

• investice na obnovu existujícího hmotného investičního majetku,
• investice rozšiřující hmotný investiční majetek.

Motivem věcného investování je buď reakce na poptávku po výrobcích a službách, nebo podnik motivuje potřeba vytvořit konkurenční nabídku zboží a služeb. Pokud je poptávka konstantní nebo rostoucí, potřeba investovat je vyvolána nutností obnovy opotřebovaného nebo zastaralého HIM, případně jeho rozšířením. V takovém případě by měly věcné investice přispět k udržení konkurenční schopnosti výrobků a služeb podniku (snížit nebo udržet náklady a při rostoucí poptávce udržet konkurenceschopnost výrobků). Při klesající poptávce jsou nezbytné investice do nových aktivit, umožňující změnu struktury podnikových investičních aktiv a zároveň vytvoření konkurenceschopné nabídky.

Při výběru vhodné investice vychází management z investičního projektu, ve kterém jsou soustředěny všechny technické a ekonomické parametry plánované investice, analýza trhu, rozbor využití stávajícího majetku, využití výrobní, materiálové a energetické kapacity, pracovních zdrojů apod. Směr investování určuje investiční strategie podniku, která je základem pro výběr vhodných investic.

Vzhledem k dlouhodobému časovému horizontu investic je třeba zvážit vzájemné souvislosti jednotlivých investičních projektů. Jednotlivé projekty mohou být:

• vzájemně nezávislé – realizace jednoho projektu nevylučuje realizaci druhého. Podnik může současně realizovat více potřebných investic, přičemž omezením může být například nedostatek kapitálu nebo vysoká míra nejistoty ohledně očekávaných přínosů,
• vzájemně závislé – jednotlivé investice se doplňují v čase nebo prostoru a jejich vzájemná závislost spočívá v tom, že fungování jedné investice vyžaduje realizaci dalšího investičního projektu,
• vzájemně se vylučující – výběrem jednoho variantu se ostatní investiční projekty nerealizují.

Takové rozlišení projektů je důležité při sestavování kapitálového rozpočtu. Základní strategická rozhodnutí jsou v kompetenci vrcholového vedení podniku. Úroveň podnikatelského řízení, na které se přijímají rozhodnutí o investicích, je tedy určena strategickým významem investice. Druhým kritériem je často rozsah finančních nároků investice, proto jsou často rozhodnutí na nižší úrovni managementu limitována kapitálovými omezeními.

Dlouhodobá věcná investice je taková finanční operace, při níž se použije podnikový kapitál na pořízení hmotného investičního majetku, kterým se nahradí opotřebený HIM nebo o který vzroste HIM podniku. Používáním tohoto HIM získává podnik peněžní prostředky, kterými se v časovém horizontu delším než jeden rok vrátí alokovaný kapitál.

Jako peněžní výdaje vystupují při investování:

• kapitálové výdaje – za které se pořizuje HIM a které obvykle představují vstupní cenu nového dlouhodobého aktiva. Tyto výdaje se podniku vrací postupně během používání dlouhodobého aktiva formou odpisů. Kapitálové výdaje proto zahrnují:
  • výdaje spojené s pořízením HIM,
  • výdaje na trvalé zvýšení OM,
  • další výdaje související s příslušným HIM, jako jsou například výzkum a vývoj, záběh, marketing, reklama atd.
• Kapitálové výdaje je možné upravit o příjmy z prodeje HIM, který je touto investicí nahrazován, případně o daňové efekty vyplývající z tohoto prodeje.
• běžné provozní výdaje spojené s užíváním dlouhodobého aktiva během jeho životnosti, jako jsou náklady na materiál, energii, pracovní sílu, daně, mzdy apod. Nezahrnují zde odpisy ani úroky z úvěrů, pokud byl HIM financován úvěrem.

Peněžní příjmy tvoří všechny tržby a další peněžní příjmy, které podnik získá prodejem výrobků a služeb, jež jsou výsledkem využívání dlouhodobého aktiva během celé jeho životnosti. Cílem investování je, aby během životnosti či užívání dlouhodobého aktiva byl dosažen zisk, tedy aby součet peněžních příjmů byl vyšší než součet peněžních výdajů.

Rozdíl mezi celkovými peněžními příjmy a výdaji označujeme jako netto cash flow, nebo čisté peněžní příjmy z investice. Obsah netto cash flow je:

• čistý roční zisk (+),
• roční odpisy (+),
• úroky z úvěru (+),
• změna oběžného majetku (+ nebo -),
• kapitálové výdaje (-).

Netto cash flow lze dále zpřesnit zohledněním:

1. očekávané míry inflace – čím vyšší je míra inflace, tím jsou přepočty výnosnosti projektů méně spolehlivé. Vlivem inflace rostou výnosy podniku, roste i většina nákladových položek, avšak odpisy HIM odpovídají vstupním, neměnným cenám, tj. vykazovaný zisk roste rychleji než míra inflace. To zvyšuje daňový základ a výši daně z příjmů, čímž se snižuje reálný čistý zisk a tudíž i reálné netto cash flow. Míru inflace lze zohlednit pomocí nominálních přepočtů nebo přepočtem za použití reálné úrokové míry.
2. časové hodnoty cash flow – očekávaný cash flow v jednotlivých letech životnosti projektu je nutné přepočítat na současnou hodnotu.

Metody hodnocení investičních projektů

1. průměrná výnosnost investice – vychází z průměrného ročního zisku po zdanění, který nejlépe vyjadřuje ekonomický přínos investice pro podnik. Výhodnější je projekt s vyšší průměrnou výnosností. Výnosnost projektu by měla být minimálně na úrovni současné výnosnosti podniku jako celku. Průměrná výnosnost investice se vyjadřuje vztahem:

   V = ∑(Zi) / (n * I), kde Zi je roční zisk z investice po zdanění, n je doba životnosti, I je průměrná roční hodnota IM (závisí na způsobu odpisování a výši předpokládané zůstatkové ceny; při lineárním odpisování a nulové zůstatkové ceně na konci životnosti představuje přibližnou účetní hodnotu IM)

   Výhodou této metody je jednoduchost, nebere však v úvahu časovou hodnotu peněz.

2. doba úhrady (payback period) – vyjadřuje dobu, za kterou se vrátí vložené kapitálové výdaje z peněžních příjmů plynoucích z užívání nového HIM získaného investicí. Výhodnější je projekt s kratší dobou úhrady, což reflektuje požadavek investora na likviditu. Metodu používáme tak, že se určí roční zisk po zdanění a odpisy, tyto peněžní příjmy z investice se kumulativně sčítají. Doba úhrady je rok, ve kterém se kumulované peněžní příjmy rovnají vloženým investičním výdajům. Touto metodou lze porovnávat projekty se stejnou dobou životnosti a obdobným průběhem uvolňování cash flow. Nevýhodou je, že nezohledňuje faktor času a cash flow vznikající po době úhrady, které by mohly zvýšit průměrnou výnosnost investice.
3. čistá současná hodnota (ČSH) – představuje nejpoužívanější metodu investičního rozhodování, která zohledňuje časovou hodnotu peněz. Přepočet netto cash flow se provádí pomocí diskontu (odúročitele), kde jako míru lze použít cenu kapitálu na finančním trhu, míru bezrizikového výnosu, míru výnosu podnikatelského kapitálu nebo jinou úrokovou míru, která odpovídá požadované výnosnosti kapitálu.

ČSH představuje rozdíl mezi současnou (diskontovanou) hodnotou ročních peněžních příjmů (tj. budoucí cash flow diskontované zvolenou výnosovou mírou) a kapitálovými výdaji (v případě delší doby výstavby také diskontovanými). Všechny projekty s kladnou ČSH jsou přijatelné a při výběru z více projektů se upřednostňuje varianta s vyšší ČSH.

Při hodnocení investičních variant se používá index současné hodnoty, který se vypočte jako poměr diskontovaných cash flow a kapitálových výdajů. Projekty s indexem současné hodnoty vyšším než 1 jsou přijatelné, výhodnější je varianta s vyšším indexem. Porovnávání projektů podle tohoto indexu se využívá zejména při sestavování kapitálového rozpočtu, pokud má podnik limitované kapitálové zdroje.

4. vnitřní míra výnosnosti (VMV) – je taková úroková míra, při níž se čistá současná hodnota cash flow z investice rovná hodnotě kapitálových výdajů (resp. čisté současné hodnotě kapitálových výdajů), tedy diskontní sazba, při které je ČSH rovna nule a index současné hodnoty rovný jedné. Metoda spočívá v hledání úrokové míry splňující tyto podmínky. Výpočet lze provést iterativně metodou pokusů a omylů nebo lineární interpolací podle vzorce:

VMV = i_n + [ČSH_n / (ČSH_n – ČSH_v)] × (i_v – i_n)

kde i_n a i_v jsou dvě úrokové míry, při nichž se počítaly ČSH, přičemž ČSH_n je kladná a ČSH_v záporná (nebo naopak).

Při výběru z více variant se preferují projekty s vyšší VMV. VMV vyjadřuje maximální přípustnou úrokovou míru zatížení projektu. Při převyšující úrokové sazbě projekt přestává být výhodný a ČSH se stává zápornou. VMV má nicméně omezení a může vést k nesprávným závěrům, například:

• pokud existují nestandardní peněžní toky, tj. dochází ke změně z negativního na pozitivní tok vícekrát, v takovém případě může být více VMV,
• pokud se vybírá mezi vzájemně se vylučujícími projekty, přičemž výsledek závisí na zvolené metodě hodnocení.

Riziko investování

Dalším důležitým aspektem, který je třeba zohlednit při investičním a finančním rozhodování, je stupeň nejistoty a rizika v odhadu a variabilitě očekávaných cash flow z investice. Riziko spojené s dlouhodobou věcnou investicí by mělo být zohledněno při kvantifikaci očekávaných cash flow.

Při kvantifikaci rizika a následném investičním rozhodnutí je důležitý postoj k riziku. Podnikatel může zaujmout:

• rizikově averzní postoj,
• rizikově neutrální postoj,
• rizikově preferující postoj.

Obecně se při investování do dlouhodobých aktiv předpokládá averze k riziku. U dlouhodobého věcného investování je snahou, aby investice nezměnila celkové riziko podniku. Je třeba zvážit vazby nového aktiva a stávajících aktiv, přičemž základním cílem podnikatele může být maximální výnos při nezměněné míře rizika nebo minimální úroveň rizika při nezměněné míře výnosnosti.

Metody analýzy rizika

1. statistická metoda – výpočet rizika vychází z rozdělení pravděpodobnosti, kde očekávan