Vývoj firemního plánování
Existují 2 názory na firemní plánování:
- není potřeba plán v písemné podobě, důležitý je pouze proces plánování
- je důležité mít systém plánů
Velké firmy by měly mít strategické plány, malé firmy mají převážně operativní plány. Negativním jevem je podceňování operativního řízení likvidity, tj. podceňuje se platební kalendář pro modelování příjmů a výdajů. Dalším negativem je, že plány nejsou propojeny s motivačním systémem. Chybí také kvantifikace cílů, včetně časových, nákladových a výnosových odhadů.
Historie plánování
Historie plánování je spojena s různými koncepcemi makroekonomického plánování:
- direktivní ekonomika – úkolem managementu bylo stanovit nenáročný, nízký plán, získat co nejvíce dotací, skrývat rezervy a plnit procenta nad 100 – normativní plány
- tržní ekonomika – indikatívní plánování – plánování nemá donucovací charakter, spojuje státní a soukromou iniciativu
Zakladatelem harmonizace je Francouz PAUL MASSEAU, který rozlišuje 3 způsoby harmonizace:
- harmonizace pomocí trhu – každý podnik si vypracovává vlastní plán s ohledem na požadavky trhu
- harmonizace založená na moci – typická pro direktivní systém řízení, plány jsou detailně rozpracovány z centra
- harmonizace tzv. francouzským způsobem – prostřednictvím „plánu národa“
Při indikatívním plánování jde o výměnu plánů a informací mezi vládou a soukromými podniky, tj. vláda se na základě předložených indikativních plánů snaží podpořit projekty, které jsou v souladu s hospodářskou politikou, prostřednictvím dotací a subvencí. V České republice a na Slovensku se tento přístup výrazněji neuplatňuje.
Pro získávání informací pro plánování slouží Vládní úřad pro strategii rozvoje společnosti, vědy a techniky SR.
Zakladatelem pojmu „plánování“ byl FAYOL v roce 1922, který hovořil o dlouhodobém plánování. Boom firemního plánování nastal v 60.–70. letech, kdy se vytvářel systém podnikových plánů.
