Jiný pohled na tři výrobní faktory a čtvrtý výrobní faktor

Výrobní faktory

Výrobní faktory (výrobní činitelé, činitelé výroby, výrobní zdroje, výrobní prostředky) jsou obecné označení pro to, co umožňuje vyrábět. Přesnější definice se mírně liší, ale vždy se rozumějí určité nejzákladnější prvky (či statky a služby), které se vloží do výrobního procesu (podniku), aby se v něm v určité kombinaci použily k vytvoření finálního produktu.

Rozdělení a definice výrobních faktorů naleznete na stránce Výrobní faktory – práce, půda, kapitál, informace, organizace, věda. My se nyní podíváme na výrobní faktory z poněkud odlišného pohledu.

Základní výrobní faktory

Shrneme, že mezi základní výrobní faktory patří práce, půda a kapitál. Někdy se k této trojici přidávají také informace.

1. Půda a přírodní zdroje jsou využívány pro zemědělské účely, zdroje energie, minerální látky, neenergetické zdroje.
2. Práce je lidská činnost. Kvalita a množství práce jsou ovlivněny fyzickými a duševními schopnostmi člověka. Účinnost práce závisí na kvalifikaci, dovednostech, vybavení kapitálem. Lidský kapitál má dvě období: období přípravy a získávání poznatků – vzdělávání, a období, kdy tyto získané předpoklady používá k produkci statků a služeb.
3. Kapitál představují kapitálové statky. Výrobní statky, které ekonomika produkuje, aby sloužily k výrobě jiných statků. Postupně se opotřebovávají (amortizují). Zvláštní formou kapitálu je technologie.

Čtvrtý výrobní faktor

V běžné literatuře se lze setkat i se čtvrtým faktorem, kterým jsou podle různých autorů:

• suroviny
• podnik (organizace)
• know-how
• informace
• lidské znalosti
• podnikatelské schopnosti
• věda

Pohled ekonomů na výrobní faktory

Klasickí národní ekonomové rozlišují půdu a přírodní zdroje, práci a kapitál, přičemž první dva považují za původní výrobní faktory a kapitál za odvozený. V této souvislosti se také rozlišují tři trhy výrobních faktorů: trh půdy, trh práce a trh kapitálu.

Podle fyziokratů je skutečným výrobním faktorem pouze půda.

Podle marxistů, kteří používají pojem výrobní síly, je pravým výrobním faktorem jen práce, zatímco kapitál je zhmotnělá práce.

Podle neoklasiků existují pouze dva výrobní faktory – práce a kapitál, přičemž půdu mnozí řadí do kapitálu.

Podle produkčních funkcí

Při formulaci produkčních funkcí se často rozlišuje:

1. práce
2. kapitál
   • výrobní statky
   • mezistatky
3. reziduální faktory
   • technický pokrok
   • vzdělání
   • know-how

Členění podle E. Gutenberga

E. Gutenberg definoval výrobní faktory z pohledu podnikové ekonomiky a transformačního procesu.

1. základní faktory
   • výkonná práce vztahující se ke konkrétnímu objektu
2. materiály:
   • suroviny
   • výrobky
   • polotovary
   • provozní a pomocné látky
3. provozní prostředky
   • stroje
   • zařízení
   • nástroje
   • dopravní prostředky
4. dispozitivní faktor (dispozitivní práce)
   • řízení podniku
   • plánování
   • organizace
   • kontrola

Výrobní faktory z hlediska strategického řízení

Z pohledu strategického řízení podniku poznáme tyto výrobní faktory (Červený, 2014):

• faktory vědecko-technického rozvoje
• marketingové a distribuční faktory
• faktory výroby a řízení výroby
• faktory podnikových a pracovních zdrojů

Faktory vědecko-technického rozvoje

Faktory vědecko-technického rozvoje se nazývají také R&D faktory, tedy research and development (Červený, 2014). Pokrývají oblast, která má firmě vytvořit předpoklady pro využití výsledků vědecko-technického pokroku v její strategii. Vědecko-technický rozvoj velmi intenzivně přispívá k vytvoření konkurenční výhody podniku (Mallya, 2007), s čímž souhlasí i Vykypěl a Keřkovský (2002). Konkurenční výhodu lze podle nich dosáhnout právě vytvářením nových či zlepšováním současných výrobků nebo zlepšováním výrobních procesů s cílem snižovat náklady, zvyšovat kvalitu, produktivitu a zkvalitňovat pracovní prostředí. Z toho vyplývá, že cílem výzkumu a vývoje je dovést podnik do takového stavu, kdy je schopen uspokojit zákazníka lépe a rychleji než konkurence.

Dedouchová (2001) tento pohled na výzkum a vývoj uvádí velmi podobně, přičemž rozlišuje tři základní strategie vědecko-technického rozvoje:

• strategie produktové inovace – cílem je vyvinout nové výrobky, které nemají konkurenci
• strategie rozvoje produktu – cílem je lepší kvalita současného výrobku
• strategie procesní inovace – cílem je dosáhnout výroby s nižšími náklady a vyšší kvalitou, tedy zvyšovat efektivitu.

Marketingové a distribuční faktory

Obecnou úlohou marketingu a odbytu je seznámit zákazníka s nabídkou podniku, přilákat ho ke koupi a realizovat samotný prodej (Tyll, 2014). Hanzelková a kol. (2017) upozorňují zejména na podniky vyrábějící spotřební produkty a působící v konkurenčním prostředí, neboť musí mít velmi rozvinuté a silné marketingové funkce, aby dosáhly marketingových a odbytových cílů. Z toho vyplývá, že významný podíl alokace jejich interních zdrojů bývá právě na marketingových složkách.

Dedouchová (2001) za klíčové oblasti strategie a rozvoje marketingových schopností považuje:

• výběr segmentu trhu, na kterém bude podnik konkurovat
• návrh marketingového mixu, který určuje, jak bude podnik konkurovat na daném trhu
• implementace strategie

Podnik, který dobře splní každou z těchto úloh, může pro sebe vytvořit různé výhody na trhu. Mallya (2007) považuje za takovou výhodu vytvoření vztahu se zákazníky tím, že rychle rozpozná jejich potřeby a přání, nebo je v nich probudí. Faktory, které pokrývají oblast marketingu a odbytu, patří do tzv. 4P. 4P zahrnují produkt (product), cenu (price), distribuci (place) a propagaci (promotion) (Kotler, 2005).

Produkt Kotler (2005) definuje jako cokoli, co může být nabízeno na trhu pro pozornost, získání, použití nebo konzumaci, a co může uspokojit přání nebo potřebu zákazníků. Zahrnuje fyzické objekty, služby, osoby, místa, organizace a myšlenky. Má tři úrovně: jádro, základní produkt a rozšířený produkt. Cena je považována za částku peněz účtovanou za produkt nebo službu, nebo souhrn hodnot, které si spotřebitelé vyměňují za výhody vyplývající z užívání výrobku či služby. Distribuce je rozhodování a dodávání produktů a služeb zákazníkům. Také bere v úvahu, jak nové informační a komunikační technologie transformují funkci distribuce a maloobchodu. Propagace je specifická kombinace reklamy, osobního prodeje, podpory prodeje a vztahů s veřejností, kterou společnost používá k dosažení svých reklamních a marketingových cílů (Kotler, 2005).

Faktory výroby a řízení výroby

Červený (2014) doporučuje analýzu výroby a řízení výroby ve dvou krocích – nejprve definování výrobního procesu a následně zkoumání důležitých aspektů výroby a jejího řízení. Výrobní proces je determinován stanovením výrobku, sortimentem a množstvím výrobku; použitými technologiemi, uspořádáním a organizací výroby; stabilitou výroby a schopností reagovat na poptávku (Hanzelková a kol., 2017).

Zkoumané faktory uvádějí mnozí autoři (Mallya, 2007; Hanzelková, 2013; Červený, 2014), a to například dostatečnost výrobních kapacit z hlediska uspokojování tržní poptávky; spolehlivost a stabilita výrobních systémů; systém operativního řízení výrobních a logistických procesů; nákup podniku, struktura nakupovaných komodit a dodavatelů, podmínky nákupu; hospodárnost a účinnost systému řízení zásob; ochrana životního prostředí či pružnost výroby z hlediska uspokojování zákazníků. Právě tato pružnost a rovněž dostatečnost výrobních kapacit pro uspokojení tržní poptávky se považují za důležité, protože, jak uvádějí Hitt a kol. (2015), spokojenost zákazníka vede k jeho loajalitě.

Faktory podnikových a pracovních zdrojů

Sedláčková a Buchta (2006) řadí do těchto faktorů čtyři skupiny: hmotné zdroje, lidské zdroje, finanční zdroje a nehmotné zdroje. Ostatní autoři (Vykypěl, Keřkovský 2002; Mallya, 2007; Hanzelková, 2013) obvykle této kategorii přisuzují pouze lidské zdroje. Tento text však vychází právě ze čtyř faktorů, protože opomenutí kterékoliv složky by mohlo výrazně ovlivnit fungování podniku, pokud by byla v nedostatečném stavu a management by ji ve strategické analýze přehlédl. Obecně pro všechny tyto složky platí, že efektivita a účinnost závisí nejen na jejich existenci, ale také na systému, jakým jsou řízeny, vztazích a spolupráci mezi lidmi, zákazníky a dodavateli, a rovněž na zkušenostech (Johnson a kol., 2012).

Hmotné zdroje podniku podle Coultera (2010) představují budovy, suroviny, výrobní stroje nebo například vybavení kanceláří. Nezbytnou součástí je rovněž posuzování jejich opotřebení.

Nehmotné zdroje zahrnují oblast technologií, patentů, licencí, know-how, ale také zahrnují pověst podniku, ochrannou známku či značku. Právě hodnota nehmotného majetku může tvořit významný podíl fixních aktiv a řada podniků na ní zakládá svou konkurenční výhodu (Sedláčková, Buchta, 2006).

Lidské zdroje tvoří zaměstnanci na různých úrovních jako jsou manažeři, partneři, dodavatelé, zákazníci a pracovníci (Johnson a kol., 2012). Řízení lidských zdrojů se snaží, aby zaměstnanci byli co nejlépe využiti, dosahovali vysoké produktivity a zároveň aby docházelo k souladu mezi zájmy podniku a lidí (Dedouchová, 2001). Drucker (1998) přikládá význam znalostem, avšak klade důraz na sdílení informací, mezi nimiž musí existovat rovnováha.

Oblast finančních zdrojů se zabývá prognózováním kapitálové struktury podniku, zajišťováním a alokací finančních prostředků nebo pohybem peněz, tedy oblastmi životně důležitými pro podnik. Primárním cílem je však určení finančního zdraví podniku a posouzení, zda je strategický rozvoj reálně realizovatelný z finančního hlediska (Hanzelková, 2013).