Tržní mechanismus
Tržní mechanismus je forma ekonomické organizace, ve které jednotliví spotřebitelé a podniky prostřednictvím vzájemných interakcí na trhu řeší tři základní problémy ekonomické organizace, tj. co, jak a pro koho vyrábět.
V příkazové ekonomice alokaci zdrojů určuje vláda prostřednictvím státních ekonomických plánů. V současnosti jsou všechny ekonomiky smíšeného typu, v nichž soukromý sektor funguje na základě tržního mechanismu a veřejné instituce na základě regulačních příkazů a fiskálních nástrojů.
Trh
Trh můžeme definovat jako zařízení, prostřednictvím kterého kupující a prodávající určitého zboží vstupují do vzájemných interakcí, aby určili cenu zboží a množství, které se nakoupí a prodá. Trh vzniká a rozvíjí se jako výsledek vývoje výrobní výroby a společenského dělění práce.
Tržní operace se často uskutečňují prostřednictvím moderní spojové techniky, zejména mnohé finanční transakce. Lze jej charakterizovat také jako sféru ekonomiky, v níž se realizují specifické ekonomické vztahy mezi tržními subjekty (domácnosti, podniky, stát) prostřednictvím výměny zboží. Analýza trhu závisí na poznání různých typů trhů, které rozlišujeme:
- podle teritorálního hlediska – místní, regionální, národní, mezinárodní, světový
- podle předmětu koupě a prodeje – trh výrobních faktorů (trh práce, půdy, kapitálu), monetarizovaný (finanční, výrobků a služeb, agregátní)
- vztah mezi nabídkou a poptávkou – volný (nabídka a poptávka jsou pružné), vázaný (poptávka a nabídka regulované)
- podle kvantitativního hlediska – dílčí (1 druh zboží), agregátní (všechny)
- podle stupně organizovanosti – organizovaný, neformální
Předpoklady fungování tržního mechanismu:
- volná tvorba cen na základě nabídky a poptávky
- vytváření obecných podmínek pro působení tržního mechanismu ze strany státu
- relativní volnost vstupu na trh
- existence konkurenčního prostředí (soutěživost)
- tržní chování každého subjektu
Základním podnětem k výrobě a poskytování služeb je zisk. Ne ve všech odvětvích jsou stejné možnosti dosažení zisku, protože jsou limitovány strukturou daného odvětví.
Charakteristiky různých tržních struktur
| Forma | Počet firem | Volnost vstupu na trh | Cena jako rozhodující proměnná | Výrobky/služby homogenní nebo diferencované | Odlišení pomocí |
| Dokonalá konkurence | mnoho | ano | ne | homogenní | jen konkurenčních cen |
| Monopol | jedna | ne | ano | unifikované | nucenou poptávkou |
| Monopolistická konkurence | mnoho | ano | ano, ale omezeně | diferencované | cenová a kvalitativní konkurence |
| Oligopol | málo | limitovaná | ano | obě skupiny | strategické chování |
Dokonalá konkurence
Dokonalá konkurence je odborný ekonomický termín vztahující se k trhu, na kterém žádná firma ani žádný spotřebitel nedosahují takové velikosti, aby mohli sami ovlivnit tržní cenu. Pokud na všech trzích působí principy dokonalé konkurence, potom trhy zajistí výrobu efektivního souboru výstupů pomocí nejefektivnějších technik a s použitím minimálních vstupů.
Podle KANTORA, J. (2007) je hlavním cílem firem na dokonale konkurenčním trhu dosáhnout co nejvyššího zisku, zatímco hlavním cílem spotřebitelů co nejvyšší užitek. Výrobní firmy v důsledku velké konkurence a zavádění vysoce efektivních postupů vyrábějí své produkty při minimálních nákladech a následně u svých výrobků dosahují optimální tržní ceny. Dochází k situaci, kdy tento typ konkurenčního prostředí, byť je spíše teoretický, umožňuje firmě na trhu dokonalé konkurence realizovat prodej za minimální ceny, výrobu v maximálních objemech a
dosahovat maximální možný zisk. Dokonale konkurenční trh je trh, na kterém působí mnoho malých výrobců a spotřebitelů, přičemž výrobci dodávají na trh homogenní, ničím se nelišící výrobky. Není možné, aby ovlivňovali celkovou nabídku a cenu.
Je možný vstup a výstup subjektů z odvětví do odvětví, z jedné výroby do jiné a o situaci na trhu jsou dokonale informováni. Jedinou metodou konkurenčního boje, jak při stejné ceně zvýšit zisk, je snížení výrobních nákladů.
Vlastnosti dokonalé konkurence
Hlavní vlastnosti dokonalé konkurence jsou:
- mnoho firem na trhu
- identické, homogenní produkty
- nízké nebo žádné bariéry vstupu na trh
- identická úroveň informovanosti
Problém modelu dokonalé konkurence
Základním problémem modelu dokonalé konkurence je podle ŠTEFUNKA, M. (2005) to, že vychází z nerealistických předpokladů. Na trzích obvykle nepůsobí velký počet subjektů, přičemž pro některé trhy je nízký počet účastníků specifický. Činnost aktérů na trhu není nezávislá a často je dokonce přímo koordinována (různé asociace výrobců či komory). Produkty v reálném světě nejsou homogenní a dokonale zastupitelné, protože hodnocení stejného produktu je čistě subjektivní a často se mění i u téže osoby v čase.
Lidé se nerozhodují jen na základě konkrétních vlastností daného produktu, ale také na základě dalších faktorů, jako je například značka nebo místo nákupu. Právě snaha podnikatelů o diferenciaci produktu a jeho odlišení od ostatních na trhu existujících zboží a služeb tvoří podstatu konkurence. Splněním podmínky modelu dokonalé konkurence by došlo k odstranění podstaty konkurence.
V reálném světě subjekty na trhu ovlivňují svým chováním tržní cenu a kupující nekupují při stejné ceně nekonečné množství produktů. Rovněž je nerealistický předpoklad o dokonalé informovanosti subjektů na trhu. Stav dokonalé informovanosti je z hlediska vzácnosti zdrojů nejen nedosažitelný, ale i z principu nerealizovatelný. Přirozenou charakteristikou lidské osobnosti je proměnlivost názorů a hodnot v čase a zároveň neustálé dochází ke změnám v externích podmínkách, což vede k trvalé nejistotě o budoucnosti.
Nedokonalá konkurence
Naopak při nedokonalé konkurenci se může společnost nacházet pod hranicí svých produkčních možností. Příklady forem nedokonalé konkurence:
| Nedokonalá konkurence na straně nabídky | Nedokonalá konkurence na straně poptávky |
| Monopol = jeden výrobce zcela kontroluje nabídku určitého zboží | Monopson = jeden spotřebitel (firma) zcela kontroluje poptávku po určitém zboží (výrobním faktoru) |
| Duopol = dva výrobci zcela kontrolují nabídku určitého zboží | Duopson = dva spotřebitelé zcela kontrolují poptávku po určitém zboží |
| Oligopol (koncentrovaný) = několik výrobců má kontrolu nad větší částí nabídky určitého zboží | Oligopson (koncentrovaný) = několik spotřebitelů má kontrolu nad větší částí poptávky po určitém zboží |
| Oligopol (diferencovaný) = nabídku tvoří několik monopolních výrobců různých druhů zboží | Oligopson (diferencovaný) = poptávku tvoří několik monopsónních spotřebitelů různých druhů zboží |
Formy nedokonalé konkurence
Mezi příčiny vzniku nedokonalé konkurence patří podle SERENČÉŠY, R. (2006):
- různé nákladové podmínky a s nimi související úspory z rozsahu výroby;
- vyspělá technologie, která umožňuje výrobu ve velkém množství, což přináší úspory, snižuje průměrné a mezní náklady i ceny;
- bariéry konkurence zabraňující rozvoji konkurence mezi firmami, které mohou být zákonné (patenty, cla, kvóty, státní regulace) nebo ekonomické (diferenciace produktu);
- tajné dohody (koluze), při kterých velké firmy v odvětví mohou mezi sebou uzavřít dohodu, která stanoví ceny, rozdělení trhů a eliminuje konkurenční opatření.
Kombinací těchto zdrojů vznikají různé formy nedokonalé konkurence. Na straně nabídky jsou to monopol, duopol a oligopol, na straně poptávky monopson, duopson a oligopson.
Monopol
Monopol je typ struktury trhu, na kterém je komodita, která nemá žádné blízké substituty, nabízena jediným výrobcem a kde existují značné bariéry vstupu pro další subjekty. Podle SAMUELSONA, P.A. a NORDHAUSA, W.D. (1995) vznikají monopoly z konkurence (kde nejlepší soutěžící zaujme výsadní postavení, které však delší dobu nezaujímá a snaží se svou pozici zajistit) a z regulace (kdy stát usiluje o regulaci ceny, množství či počtu účastníků lépe než trh). Překážky konkurence jsou různého druhu, nejčastěji vznikají jako důsledek:
- právních omezení (patenty, cla a kvóty v zahraničním obchodu apod.),
- diferenciace výrobků a služeb,
- dosahování úspor z rozsahu a
- vlastnictví vzácných výrobních faktorů.
FRIEDMAN, M. (1993) konstatuje, že monopol může existovat, pokud má konkrétní jednotlivec nebo podnik dostatečnou kontrolu nad konkrétním výrobkem nebo službou, aby v podstatné míře určoval podmínky, za nichž mají ostatní k nim přístup. Pro svobodnou společnost představuje monopol dva druhy problémů. Zaprvé, existence monopolu znamená omezení dobrovolné volby v důsledku omezení alternativ, které má jednotlivec k dispozici. Zadruhé, existence monopolu otevírá problém společenské odpovědnosti (kromě osobních cílů by měl monopolista podporovat i společensky žádoucí cíle).
Osobitým typem monopolu je přirozený monopol – firmy nebo odvětví, jejichž průměrné náklady na jednotku produkce klesají s rostoucím objemem výroby. Znamená to, že jedna firma dosahuje úspor z rozsahu pro celý objem tržní poptávky a dosahuje takových úspor z rozsahu, že právě jedna firma vyrábí nejefektivněji.
Co je přirozený monopol?
Pojmem přirozený monopol označujeme firmy nebo odvětví, jejichž průměrné náklady na jednotku produkce klesají s rostoucím objemem produkce. To znamená, že jedna firma dosahuje úspor z rozsahu pro celý objem tržní poptávky. Současně to znamená, že dosahují tak velkých úspor z rozsahu produkce, že jediná firma vyrábí své výrobky a služby nejefektivněji. Pokud úspory z rozsahu provozu či výroby nejsou výrazné, neexistuje žádný technologický důvod tvořit jedinou velkou firmu místo více menších firem.
Oligopol
Oligopol je druh nedokonalé konkurence, při které v daném odvětví dominuje malý počet velkých firem. Každá firma je natolik velká, že je schopna do určité míry kontrolovat a ovlivňovat ceny. Výrobky nemusí být diferencované. Charakteristickým znakem oligopolu je, že podstatnou část produkce na trh dodává několik málo firem.
Stejně jako v případě monopolu i zde skupina vedoucích firem využívá výsadu a k udržení svého postavení vytváří bariéry vstupu do odvětví. Prostřednictvím cenového mechanismu se tato výhoda přeměňuje na dodatečný zisk. Cena je výsledkem tlaku vedoucí skupiny, který se realizuje prostřednictvím cenových strategií a metod cenotvorby. Vedoucí firmy usilují o stabilizaci výhodné situace, snaží se udržet stabilitu trhu a tím i ceny. Konkurence probíhá prostřednictvím široké škály necenových prostředků.
Typy oligopolu
Mikroekonomická teorie rozlišuje dva typy oligopolu: koluzivní – kdy jsou uzavřeny tajné dohody, což vede k monopolizaci, protože firmy dospějí k závěru, že cenová válka by je oslabila, a proto je výhodnější si rozdělit trh a zvyšovat společný zisk; a oligopol s cenovým vůdcem – dominantní postavení jedné firmy na trhu v rámci větší části trhu, která si uchováva své místo a silná oligopolní firma se chová jako monopol.
Typy oligopolu:
- kooperativní oligopol – firmy vzájemně spolupracují
- oligopol s
