„Úspěšnost podniků je determinována kvalitou jejich managementu. Podniky s dobrým managementem, především vrcholovým a středním, prosperují. Podniky, jejichž management nedokáže efektivně zajistit cílový provoz, jsou neúspěšné.“ Systém managementu se v současnosti vnímá jako vykonávání správných věcí, které podnik vedou k efektivnímu výkonu. Management se řadí mezi vědní disciplíny a představuje určitý soubor zahrnující různé techniky, postupy, principy a metody řízení. Základem pro dobrý management podniku je lidský faktor. Řízení lidí je ponecháno na manažerovi, který se prostřednictvím manažerských činností a také své odborné kvalifikace usiluje o nabývání a udržování úspěchu podniku.
Management podniku
Management lze charakterizovat jako společensko-ekonomický termín, který v českém překladu znamená řízení (převzaté z angl. management, to manage – řídit, usměrňovat, zacházet). Jedná se o poměrně mladý vědní obor s univerzálním charakterem, což znamená, že je nezbytný pro všechny. Management charakterizuje určitý proces řízení a usměrňování podniku prostřednictvím využívání finančních, materiálních, lidských a intelektuálních zdrojů. Je potřebný pro všechny typy podniků, a to bez ohledu na jejich velikost, oblast činnosti nebo úroveň řízení (Mihalčová, 2009, s. 13–15).
Definice managementu
V současné době se v odborné literatuře i v praxi můžeme setkat s velkým množstvím definic a vysvětlení pojmu management. Pestrost interpretací, které nabízejí autoři, přispívá k zřejmé nejednotnosti, proto je problém zvolit skutečně tu správnou definici. Na základě nespočítatelného rozsahu prezentace tohoto pojmu jsme vybrali pět definic řízení, které nám slouží k přiblížení se dané problematice.
Vágner uvádí, že pojem management je třeba chápat jako „ucelený soubor ověřených přístupů, názorů, zkušeností, doporučení a metod, které subjekty managementu využívají k zvládnutí specifických činností nezbytných k dosažení cílů.“
Mikuš a Droppa píší: „Management je proces uskutečňování aktivit prostřednictvím lidí, koordinování jejich pracovních aktivit tak, aby všechny aktivity a činnosti byly vykonány účinně a cílevědomě pro zajištění budoucnosti.“
Hittmár pojem management definuje jako: „proces, v němž řídící pracovníci pomocí vědeckých poznatků, ale hlavně praktických doporučení vykonávají manažerské aktivity při zhodnocování disponibilních cílů podniku.“
Majtán tvrdí o managementu, že „je to proces sloužící k dosahování cílů organizace prostřednictvím usměrňování přeměny vstupů, resp. zdrojů, na požadované výstupy.“
Donnelly, Gibson a Ivancevich uvádějí: „Management je proces vykonávaný jednou nebo více osobami za účelem koordinace činností ostatních tak, aby bylo dosaženo výsledků nedosažitelných jednotlivcem.“
Prostřednictvím komparace těchto výkladů, definic a chápání jsme zhodnotili, že disponují společnými rysy, tedy je tvoří prvky: lidé a jejich činnost, základní řídící funkce, stejně jako cíle podniku a jejich dosahování. Jde o proces spočívající v různých činnostech, které vykonávají lidé s cílem dosáhnout požadovaných výsledků. Koordinace těchto činností vede k prospěšnému zajištění budoucnosti podniku a to účinnou přeměnou vstupů na výstupy.
Význam managementu
Uvedené definice nám posloužily k uvědomění si, že pojem management lze chápat a interpretovat ve 4 významových rovinách (Mikuš – Droppa, 2010, s. 36–37):
- management jako proces (praktická činnost),
- management jako vědní disciplína (teorie),
- management jako profese,
- management jako umění.
Řízení, resp. management je rozsáhlý a komplikovaný pojem. Právě pro lepší porozumění slouží toto rozdělení do čtyř částí. Management jako praktická činnost zahrnuje všechny aktivity zaměřené na dosahování cílů pracovního a osobního charakteru. Management jako teorie se od první definice liší tím, že obsahuje výlučně teoretické poznatky. Třetí definicí je management jako profese, tedy zastávání profesních pozic v podniku. Poslední definice managementu se zaměřuje na tvůrčí stránku lidí.
Úkoly managementu
Základní úkoly managementu se podle Mikuše a Droppy (2010, s. 38–39) dělí do tří skupin:
- Řízení práce podniku:
- rozhodování,
- plány a cíle,
- strategie,
- struktura,
- Řízení práce lidí v podniku:
- chování jednotlivce,
- motivace a uspokojování,
- skupinové chování,
- řešení konfliktů,
- Řízení produkce a operací (výroby):
- projektování,
- plánování,
- informace,
- rozhodování,
- kvalita výstupů.
Teorie euroamerického a japonského managementu
Úkoly managementu se definují ze vztahu management a podnik, přičemž každá je zaměřena na řízení jiné oblasti. První úkol je orientován na základní a prolínající se manažerské funkce. Lidem v podniku je věnována pozornost v druhém úkolu managementu prostřednictvím motivace, komunikace a řízení lidí. Třetí úkol usiluje o sladění vztahu podniku a managementu v produkci a operacích, v jejich plánování s využitím potřebných informací a tím umožnit co nejsprávnější rozhodování.
Význam a chápání managementu se vyvíjelo spolu s rozvojem jednotlivých teorií managementu. Management jako soustava poznatků se začal formovat v novodobých dějinách po nástupu průmyslové revoluce, kdy začíná vznikat a rozvíjet se průmyslová společnost. Vznikl v USA, přičemž příčinou byly především 1. a 2. světová válka v Evropě, Indočíně a Japonsku. Evropské země se po 2. světové válce musely zaměřit na obnovu národního hospodářství a teprve následně mohly aplikovat v řízení národního hospodářství prvky amerického managementu. V současných akademických kruzích se dosavadní poznatky o managementu klasifikují v rámci následujících škol:
- klasický management (procesní škola)
- vědecký management (Taylor)
- byrokratický management (Weber)
- administrativní management (Fayol)
- behavioristický (neoklasický) management (psychologicko-sociální škola) – 20.–30. léta 20. století – Maslow, Mayo, Follettová, McGregor
- moderní management (rozhodovací, systémová, matematická škola) – Simon, Miller
- empirický management (pragmatická škola) – Drucker, Peters a Watermann
Hlavní školy managementu
Klasický management
Klasický management nebo procesní škola managementu je první ucelená koncepce chápání managementu, která vznikla v pozdních letech 19. století. Byla dobou rychlého rozvoje průmyslové výroby. Bylo dostatek přírodních zdrojů, avšak nedostatek kvalifikované pracovní síly. Vznikla potřeba racionálního řízení výroby. Začal se formovat klasický management, který chápal management jako samostatnou vědu. Jeho vývoj ovlivnily tři proudy:
- vědecký management
- byrokratický management
- administrativní management
Teorie charakteristických vlastností
Teorie charakteristických vlastností představuje první systematický pokus porozumět problematice vedení. Je zaměřena na rozpoznání zvláštních charakteristik vedoucího, které předznamenávají úspěch. Znamená výzkum, v němž se zkoumají vedoucí pracovníci. Ústředním motivem výzkumu bylo, že vůdci se rodí, a ne vychovávají.
Tato teorie vznikla na počátku 20. století. Předpokládalo se, že úspěšní vedoucí pracovníci mají určité charakteristické rysy. Nedošlo však k jednotě názorů. Přesto lze definovat některé charakteristiky, které by vedoucí měl mít. Kombinace těchto vlastností je velmi důležitá a rozhodující:
- inteligence: vedoucí by měl být o něco inteligentnější než jeho podřízení,
- iniciativa: schopnost rozpoznat potřebu nějakého zásahu a něco vykonat, souvisí s energií a vitalitou člověka,
- sebejistota: víra vedoucího v to, co dělá, a uvědomění si svého místa v podniku i společnosti,
- helikoptérová vlastnost: určitý nadhled nad situací, schopnost jí porozumět a pochopit,
- entuziasmus: odvaha, představivost, schopnost vycházet s lidmi, odhodlanost.
Behavioristická škola, škola lidských vztahů
V průběhu 20. let vznikl nový výrazný proud managementu – behavioristická škola (škola lidských vztahů). Byl důsledkem kritiky taylorismu, protože člověk je sociální bytost se svými potřebami. Zaměřovala se na vztahy v malých neformálních skupinách a hledala metody využitelné při řešení psychologických a sociálních problémů skupiny, při řešení osobních a skupinových vztahů. Behavioristická teorie neboli behaviorismus odráží neúspěch teorie charakteristických vlastností. Vznikla mezi důstojníky a vojáky, kteří se snažili nalézt vhodný styl vedení. Předmětem zájmu této teorie je chování vedoucích.
Situační teorie
Ke konci 50. let se v teorii managementu začaly objevovat situační teorie. Nositelem myšlenky byl F. Fiedler, který se systematicky od počátku 50. let zabýval vůdcovstvím. Až ke konci 60. let přišel se svým modelem závislosti. Svoji teorii založil na teorii charakteristických vlastností a teorii behavioristického stylu. Dva základní pilíře jeho teorie jsou:
- styl vedení – navazuje na teorii charakteristických vlastností,
- systém kontroly – navazuje na behavioristické teorie.
Empirický management
Empirický management neboli tzv. Pragmatická škola managementu je založena na analýze a hodnocení poznatků manažerské praxe. Vzhledem k šíři těchto zkušeností v různých oblastech a na různých úrovních je velmi rozšířený. Z důvodu, že představitelé pragmatických přístupů zpracovávají především zkušenosti a návrhy řešení reálných problémů, zpravidla nevyvíjejí výraznější teoretické základy. Přínosem a také důvodem značné obliby tohoto přístupu v manažerské praxi je snaha vypracovat a stanovit konkrétní doporučení pro manažerské jednání. Empirikové v současnosti téměř jednotně odmítají autoritativní styly řízení ve prospěch neformálních stylů. Hlavními představiteli tohoto přístupu jsou P. F. Drucker, H. Mintzberg, J. P. Kotler, T. J. Peters a R. H. Waterman.
Moderní management
Moderní management neboli matematická a systémová škola managementu – během 2. světové války a po ní se do popředí dostává interdisciplinarita v managementu, kterou determinoval technický rozvoj a konstruování počítačů, vznik teorie systémů a kybernetiky, stejně jako snaha aplikovat v managementu metody operační analýzy. Na základě výše uvedených základů se utvořily tři školy moderního managementu:
- rozhodovací škola – její představitelé tvrdí, že jádrem řízení je rozhodování a více či méně ztotožňují řízení s rozhodováním. Proces zdokonalování řízení viděli v nacházení metod efektivního výběru řešení mezi dvěma či více možnostmi. Důraz kladli zejména na rozpracování kritérií a metod rozhodování. Využívaly se modely rozhodování zpracované na počítači. Nejvýznamnějším představitelem byl Herbert Simon.
- systémová škola – její vznik je spojen především se jménem LUDWIGA VON BERTALANFFYHO, rakouského vědce žijícího v USA. Snažil se nalézt a využívat obecné, univerzálně platné postupy k rozvoji teorie a praxe manažerského myšlení a jednání. Zdůrazňoval celostní, komplexní chápání zvažovaných jevů a procesů, a to ve všech jejich podstatných vnitřních i vnějších souvislostech. Celý přístup je založen na systému, jenž vzniká tehdy, když na objektu dokážeme definovat části a vztahy mezi nimi. Organizace se začíná chápat jako otevřený systém. Systémový přístup je v podstatě způsobem myšlení, řešení problémů a jednání, při kterém lze jevy chápat komplexně v jejich vzájemných souvislostech. K rozpracování systémového přístupu dále přispěli také N. Wiener (zakladatel kybernetiky), K. Boulding, R. W. Ashby, M. D. Masarowics, S. Beer, J. A. Forrester a další.
- matematická škola – je založena na využívání matematických metod a modelů a je spojena s rozvojem operačního výzkumu. Jedná se o využívání vzorců v ekonomice. Její expanze započala rokem 1940 ve Velké Británii, kdy bylo nutné řešit především strategické vojenské úkoly.
