Strategický management představuje plánování v dlouhodobém časovém horizontu. Strategické myšlení pomáhá zaměstnancům pochopit a implementovat rozhodnutí managementu. Strategický management je závislý na předpokládání vývoje výsledných jevů, jejich časového hlediska a budoucích hodnot.
Základní teorie strategického managementu
Mezi hlavní teorie strategického managementu patří:
- Klasická (racionální) škola
- je reakcí na vznik velkých podniků, které již nebylo možné řídit intuitivním způsobem,
- vytvořila základní abecedu strategického managementu, vybavila praxi nejznámějšími metodami a technikami strategické analýzy a plánování,
- Evoluční proud
- byl vyvolán rostoucí dynamikou změn ve světové ekonomice, pro který se dnes používá pojem turbulence,
- hledá způsob, jak podnítit tvůrčí inovační síly a kvalitativní skokové změny,
- Behaviorální (procesní) proud
- ukazuje na vliv interního podnikatelského prostředí na tvorbu strategie a rozhodování o ní,
- doplnil dosavadní úvahy o moment lidské podnikové dimenze,
- velkou pozornost věnuje řízení procesu změn,
- Systémový (relativistický) proud
- je reakcí na růst internacionalizace podnikání, vzestup přímých zahraničních investic v 80. a především v 90. letech a nový problém – vliv sociokulturního kontextu na strategii mezinárodně působících společností.
Klasická (racionální) škola
- klasická nebo racionální škola jako teorie strategického managementu se stabilizovala v 60. letech,
- nepochybně nejvíce ovlivnila dnešní výuku na business školách i názory podnikatelských kruhů.
Klasická – racionální škola podnikatelům poskytla:
- metody a techniky strategické analýzy a plánování,
- zjednodušila organizaci velkých podniků zavedením divizionální a liniově štábní struktury,
- vytvořila postupy, jak strategicky řídit.
Klasická škola vychází z premisy, že člověk je schopný analyzovat hospodářské procesy a jevy a předpovědět budoucí vývoj, je tedy schopen předvídat a plánovat.
- svoje strategické rozhodnutí provádí jako „rational economic man“ – což znamená, že stratég veškerá svá investiční rozhodnutí podřizuje jedinému smysluplnému cíli –> maximalizaci zisku, resp. návratnosti investovaného kapitálu – pokud v některém případě není návratnost investic v dlouhodobém horizontu dostatečná, je třeba deficit odstranit nebo činnost opustit
- klasickou definici strategie vytvořil na počátku 60. let A. Chandler = strategie = je určení základních dlouhodobých cílů podniku, rozhodnutí a osvojení si aktivit, jejich směrování, jakož i alokace zdrojů pro dosažení těchto cílů
Klasická škola tedy chápe strategii jako:
- vysoce racionální a vědomý proces,
- určení základních dlouhodobých cílů podniku,
- určení směru podnikových aktivit,
- zajištění klíčových výrobních faktorů díky správné alokaci zdrojů.
Základním smyslem strategie je získání strategické výhody:
- Porter hledá zdroje konkurenční výhody v řetězci přidané hodnoty pro zákazníka
- tyto je možné analyzovat a následně zvažovat taktiky a strategie, jak se dlouhodobě s konkurencí vyrovnat
- strategická analýza se v pojetí klasické školy zaměřuje na externí prostředí
- mezi nejznámější „klasické“ techniky strategické analýzy patří => SWOT analýza, BCG matice, matice GE, metoda PIMS, Porterova analýza pěti konkurenčních sil, benchmarking
- strategický management je dnes v pojetí klasické školy stále více zaměřen na sledování směru vývoje než na čisté naplnění cílů
Evoluční proud
- evolucionisté přirovnávají podnikání k biologické evoluci – konkurenční proces v ní vybere ty, kteří mají předpoklady pro přežití
- evoluční proud jako teorie strategického managementu tvrdí, že analogicky v ekonomice jen trh rozhodne, která podnikatelská strategie bude úspěšná
Evolucionisté vycházejí z teze, že:
- lidé jsou jen omezeně schopni analyzovat hospodářské procesy a předvídat budoucí vývoj, který se v dnešní turbulentní době nevyvíjí v lineární trajektorii
- neexistují snadná pravidla a jednoduché metody, jak určit optimální strategii; kdyby tomu tak bylo, každý by ji napodobil, takže by přestala být konkurenční výhodou
- úspěšné strategie se často objeví náhodně jako výsledek procesu přirozeného výběru podle úsudků zákazníka a trhu
- na rozdíl od klasické školy jsou evolucionisté obecně skeptičtí k lidské schopnosti předvídat ve dlouhém časovém horizontu budoucí vývoj a detailně ho plánovat
- nezavrhují klasické strategické analýzy a plány
- upozorňují však, že je velmi důležité odhadnout, jak bude trh reagovat
- na strategii není zaručená metodika a strategické řízení se stále více podobá strategickému manévrování, kdy podnik sleduje více možných trajektorií, z nichž některá může být úspěšná
- radí proto podnikatelům soustředit se na neustálé denní vyhledávání příležitostí, podporování šampionů a jejich projektů
- lpění na dlouhodobé strategii a plánu nemá příliš smysl – pro podnik je důležitější neustálý pohyb, stálý přísun inovací
Behaviorální (procesní) přístup
- behaviorální teorie strategického managementu se nesoustředí, jako předchozí dva proudy, na samotnou strategii, ale na proces její tvorby a prosazení
- obrací se především dovnitř organizace
- behaviorismus doplňuje předchozí školy o moment lidské dimenze v rámci institucí, vytvářením interních, externích mocenských zájmových skupin a jejich koalic a následný vliv prosazení určité strategie
- strategie je zde považována za produkt politických kompromisů, nikoliv výsledek jednoduché kalkulace maximalizace zisku
Základními východisky pro behaviorální přístup jsou uvědomění, že:
- strategie je omezena nejen lidskou činností, lidskými schopnostmi vzít v úvahu všechny faktory, které ovlivňují či budou ovlivňovat budoucí vývoj, a schopností rozpoznat potřebu změny, ale také schopností změnu prosadit
- uvědomění, že člověk se nechová jako zcela nezávislý a racionálně uvažující subjekt – „rational economic man“ – ale je součástí institucí složených z mnoha jednotlivců a skupin s rozdílnými zájmy a cíli. Výsledkem je kompromis a změna strategie se uskutečňuje vnitřním politickým bojem, v rámci něhož vzniká nová dominantní zájmová skupina.
Behaviorální škola strategického managementu:
- zdůrazňuje potřebu soustředit se na změny, na proces učení a adaptace
- nejdůležitější konkurenční výhodou je pro podnik to, co je unikátní a neopakovatelné v interních firemních zdrojích – jeho znalosti a kompetence
- pozornost je proto třeba věnovat lidskému kapitálu a corporate governance (správě akciových společností)
- zástupci: Ricardo, Ciert, March, Simon, Mintzberg, Pettygrew
Systémový (relativistický) proud
- systémový proud jako teorie strategického managementu považuje ekonomické chování za určitou reflexi sociálního systému a jeho norem
Systémový proud zdůrazňuje, že:
- organizace jsou schopné do určité míry předvídat, efektivně jednat a nejen reagovat na vnější impulzy
- lidé se však nechovají vždy racionálně, ale jako subjekty, které mají své kořeny v určitém sociálním prostředí (výchovou ve škole, vztahy v profesních skupinách, náboženstvím, etnickými skupinami, státem atd., a odtud si osvojují normy chování a hodnoty)
- podnikatelé jsou tak vázáni k takové politice, rozhodování a jednání, které je žádoucí v dimenzích cílů a hodnot jejich společnosti
- ekonomické struktury a chování, které jsou úspěšné v jednom sociálním a kulturním systému, mohou v jiném selhat
- klasická představa o strategii je produktem americké kultury a amerického hodnotového systému
- zásluhou trvalého růstu amerického vlivu ve světové ekonomice a především díky vlivu americké teorie managementu máme někdy tendenci považovat tyto principy za jediné smysluplné a možné
Závěr
Anglosaské kultury USA a Velké Británie mají sklon k individuálnímu modelu strategie založenému na svobodném podnikání, které se explicitně nespoléhá na stát. Naopak tradiční nacionalismus Francie a Německa a rozvojová role státu v Japonsku vytvořily vůči anglosaskému modelu alternativu – v těchto zemích byla angažovanost státních zdrojů chápána jako přirozená a důležitá součást strategického managementu.
Stejně tak bychom mohli poukázat na rozdíly ve struktuře kapitálových trhů a jejich implikace pro správu akciových společností, firemní strategie a strategické cíle.
Anglosaské ekonomiky jsou typické relativně odděleným vztahem mezi rozptýlenými vlastníky akcií a podnikovým managementem. Naproti tomu v zemích jako je Německo, Rakousko, Švýcarsko nebo Japonsko hrají ústřední roli vlastníci bank a jejich zástupci ovládají dozorčí rady.
