Charakteristika osobnosti podnikatele

Je zřejmé, že mnohé interní bariéry i různé nejmenované osobnostní bariéry, úspěch či neúspěch v podnikání souvisejí s charakteristikou osobnosti podnikatele. Idealizovaná charakteristika malého a středního podnikatele neexistuje. Může to být osoba excentrická (sršící nadměrnou iniciativou), může to být konformista (řeší problémy s nadhledem, klidně), může to být osoba srdečná, oplývající šarmem, ochotou, s dobrým vystupováním, ale i osoba chladná atd. Jedno však mají dobří podnikatelé společné, a to, že jsou cílevědomí, ochotní se vzdát určitého denního pohodlí, ochotní pro svůj podnikatelský nápad udělat vše i za cenu, že pracují celý den, nejen osm hodin, případně i v sobotu a neděli.

Existuje více pohledů, testů na posouzení osobnostních i manažerských schopností podnikatele (úspěšnost podnikatelské činnosti je determinována i manažerskými schopnostmi podnikatele). Pokud jde o testy, jejich hodnota je relativní, protože žádný test nemůže prostřednictvím několika otázek vyjádřit a klasifikovat složitost jednání, chování a osobnosti podnikatele. Jsou ale užitečné z toho důvodu, že nutí podnikatele (manažery) zamyslet se nad svým chováním, jednáním a postupy.

Charakteristiky podnikatele

Jeden z pohledů formulujících požadavky na podnikatele je zpracován do několika oblastí. Požadavky na podnikatele (s růstem podniku roste význam koncepčních a projekčních dovedností):

Odborné znalosti a vědomosti

• nabyty absolvováním odborné školy příslušného zaměření a stupně s ohledem na předmět podnikání

Osobnostní vlastnosti

• schopnost, talent řídit podnik a spolupracovníky
• schopnost prosadit se
• schopnost orientovat se v složitých situacích
• schopnost spolupracovat
• schopnost komunikovat

Zkušenosti nabyté praxí

• myšlení v souvislostech
• analytická a celková představivost
• tvořivost
• přijímání logických závěrů
• samostatné jednání

Výkonnost

• vytrvalost
• překonávání překážek
• loajalita a pozitivní vztah k podniku
• zájem o vlastní kariéru

Praktické organizačně-řídící schopnosti

• schopnost plánovat
• schopnost rozhodovat
• schopnost organizovat

Vlastnosti podnikatele

Jak již bylo uvedeno, úspěch v podnikání je podmíněn nejen manažerskými schopnostmi, ale i určitými vlastnostmi podnikatele. Podnikatel jako manažer by měl být vzdělaný a inteligentní, ale zároveň praktický a zkušený. Musí umět řídit, být čestný, charakterní, svědomitý, pracovitý, spolehlivý. Musí se umět ve správný čas správně zorientovat apod. Úspěšný manažer (podnikatel) by měl naplňovat následující vlastnosti:

Korektní vystupování – což znamená nejen způsob jednání s obchodním partnerem, v společnosti a tudíž kultura komunikačního projevu, ale také celkový vzhled, uhlazenost a přiměřenost oblečení, účesu a chování ve společnosti, přesnost a dodržování dohodnutých termínů, dodržování bontonu a podobně.

Schopnost dobře poslouchat partnera znamená pozorně a soustředěně ho poslouchat a dát mu to i vhodným způsobem najevo. Partnerem je třeba považovat i podřízeného, protože pokud získá dojem, že jeho návrhy neberete v úvahu, nebude ochotný se angažovat a výrazněji exponovat ve prospěch zájmů firmy.

Empatie – jde o lidský přístup k partnerům a schopnost vcítit se do jejich postavení, vidět problémy jejich očima.

Čestnost a důvěryhodnost – je potřeba nesklamat důvěru obchodního partnera, kterou do vás vkládá. Dobrá pověst v podnikání, kterou o vás šíří ostatní, je v podnikání velmi důležitá.

Zásadovost a vytrvalost v dosahování zamýšlených cílů je předpokladem úspěchu, proto podnikateli nesmí chybět pevná vůle.

Kritičnost – schopnost zpětnovazebním způsobem kontrolovat a kriticky hodnotit dosažené úspěchy a neúspěchy,

Cílevědomost – jen cílevědomá činnost vede k úspěchu, a proto dobrý podnikatel musí mít vždy stanovené operativní, taktické i strategické cíle, které musí být jasné nejen podnikateli, ale i jeho spolupracovníkům.

Schopnost účinně stimulovat a úspěšně motivovat – umět nadchnout i své spolupracovníky pro plnění stanovených cílů. Snažit se, aby všichni zaměstnanci pochopili vyšší cíle, ke kterým firma směřuje, a zároveň je účinně, jak hmotně, tak morálně stimulovat.

Schopnost produktivně myslet – opírá se o myšlenkové postupy, jako jsou analýza, syntéza, porovnávání, zobecnění a abstrakce a realizovat tuto schopnost prostřednictvím pojmů, soudů, úsudků a vyjadřování.

Schopnost navazovat dobré kontakty – je vhodné je vyhledávat, rozvíjet jejich kvalitu a udržovat je.

Být dobrým odborníkem ve své profesi znamená mít adekvátní znalosti o nových postupech ve výrobě, o moderních technologiích a nových výrobcích, trendech.

Schopnost delegovat pravomoci, úkoly a odpovědnost svým spolupracovníkům – kooperativní styl řízení šetří čas vedoucího pracovníka (podnikatele), motivuje podřízené a zvyšuje jejich účinnost. Hlavními kritérii hodnocení pracovníka a výše jeho odměny by měly být osobní angažovanost, kvalita výkonu, hospodárnost práce, spoluúčast na zlepšeních a inovacích, vlastní tvořivý přístup k práci a zejména dosažené výsledky.

Teorie a typologie osobnosti

Problematika osobnosti patří mezi hlavní oblasti zájmu teorie a praxe obecné psychologie. V současnosti se z ní postupně vyčleňuje samostatná vědní disciplína – psychologie osobnosti. V obecné psychologii je osobnost definována jako souhrn zděděných, vrozených a pod tlakem výchovy a společnosti v určitém přírodním a společenském, kulturním a ekonomickém prostředí nabytých vlastností, schopností, dovedností a kvalit psychologických procesů, které řídí jednání a chování člověka v konkrétních situacích a zároveň vytvářejí předpoklady jeho chování a jednání do budoucna. Osobnost je zde chápána jako otevřený, vnitřně integrovaný systém, který aktivně existuje v interakci s bezprostředním i vzdálenějším sociálním prostředím.

Jednotlivé teorie zdůrazňují určité aspekty a vlivy, například zda osobnost jako celek lidského duchovního života funguje a formuje se sama o sobě nebo ze vztahů, do kterých vstupuje, případně jaký je podíl a vzájemná závislost endogenních a exogenních činitelů psychologicky pojaté osobnosti a co takové psychologické pojetí osobnosti znamená.

Mikuláštík rozdělil množství teorií do následujících čtyř skupin:

1. Teorie vrstev jako psychoanalytická paradigma osobnosti.
2. Teorie typologické, které byly často vytvářeny intuitivní cestou. Jsou nejpoužívanější především v laické veřejnosti, protože zjednodušují pohled na vlastnosti člověka do určitého stereotypu, který usnadňuje rychlé reagování a komunikaci.
3. Teorie faktorová je behaviorální paradigma vytvořená na základě faktorové analýzy. Sestavování struktury osobnosti má hierarchický charakter, kdy na nižší úrovni jsou jednotlivé prvky chování, specifické reakce. Na vyšší úrovni jsou tyto prvky spojeny podle příbuznosti a blízkosti projevu zvykových forem chování. Podle Cattela jsou faktory prvního řádu a ty se dále spojují do trsů na vyšší úrovni, které se označují jako faktory druhého řádu nebo osobnostní rysy. Mezi autory, kteří vytvořili podobné paradigmy, patří například i D. W. Fiske. Faktorové teorie jsou v manažerské praxi nepoužitelné, protože jsou velmi detailní a těžko poznatelné odhadem. Eysenck se pokusil o syntézu přístupu typologického a faktorového.
4. Teorie humanistické vycházejí z porozumění jedinců, z pochopení toho, co je pro člověka nejdůležitější a co je hnacím motorem jeho aktivity, dále snaha po naplnění života, uplatnění tvořivého potenciálu a pocitu seberealizace. Neúspěchy člověka se mohou zafixovat v podobě naučené neschopnosti.

Temperament

Temperament určuje celkový styl prožívání a chování člověka. V užším slova smyslu je temperament emoční vzrušivost jedince, v širším smyslu je temperament biologickou dispozicí jedince ke vzrušivosti vůbec. Temperament tedy zahrnuje formální vlastnosti osobnostní dynamiky, které se projevují odlišným průběhem psychomotorických reakcí (intenzitou pohybů, jejich rychlostí, délkou trvání), ale i hloubkou prožívání a dalšími znaky. Temperament nemá vlastní zážitkový obsah, je dispozicí, která určuje pouze způsob, jímž probíhají různé psychosomatické děje. Temperamentové vlastnosti proto odhadujeme z vnějších projevů prožívání a chování lidí. Způsob vnějšího reagování člověka lze pozorovat v jeho gestikulaci, mimice, tempu řeči, chůzi, pohybech. Individuální rozdíly v prožívání se projevují v citovém ladění člověka, v jeho emoční vzrušivosti.

K základním temperamentovým charakteristikám patří rychlost a intenzita reagování člověka na různé podněty z vnějšího i vnitřního prostředí, odolnost vůči silným a dlouhotrvajícím podnětům, citlivost vyjadřující míru pohyblivosti či stálosti prožívání člověka, náladovost, která udává, jak moc je člověk ovládán svými emocemi a jaké je jejich převládající ladění, výrazovost, tedy míra, v jaké se citové zážitky projevují navenek, a způsob, jak k tomu dochází.

Temperamentové vlastnosti lze shrnout do čtyř základních skupin:

• celkové zaměření duševních jevů (orientace na lidi, vyhýbání se lidem, maskulinita, feminita),
• psychická vzrušivost (lehká nebo těžká vzrušivost, rychlost nebo pomalost),
• odolnost psychických dějů (stabilita nebo labilita nervových procesů, nervová slabost, frustrační tolerance),
• trvalost psychických dějů (přesnost, nepřesnost, proměnlivost, stálost).

Emocionalita osobnosti je v psychologii považována za základní dimenzi temperamentu. Temperament je proto někdy chápán jako dispozice k formálním způsobům emocionálního reagování. Spontánní kontrola emocionálních reakcí a jejich rozdílná intenzita, které probíhají u každého jedince, zahrnují pět primárních faktorů emocionality. Patří mezi ně emocionální integrace, nedůvěra, bojácnost, napětí (nervozita) a sebekontrola.

Emocionální integrace je nejdůležitějším faktorem kontroly emocí, je „nasáklá“ následujícími rysy osobnosti: trpělivost, vyrovnanost, absence výrazně kolísavých nálad, uvolněnost, nízká vzrušivost a nervozita, menší zranitelnost v citech.

Nedůvěra znamená nedostatek kooperativnosti a souvisí s těmito črtami osobnosti: podezřívavost, nedostatek tolerance vůči druhým, nedostatek pohotovosti pomoci druhým, žárlivost, zlomyseľnost, hledání chyb u druhých.

Bojácnost, která souvisí s pocitem viny a sníženou sebedůvěrou, se projevuje úzkostností, depresivitou, pochybnostmi o vlastních schopnostech zvládnout obtížné situace, ve výchovných postojích spíše přísností než shovívavostí.

Napětí (nervozita) se jako faktor osobnosti projevuje prudkými změnami nálad a zvýšeným emočním napětím, patří sem následující rysy osobnosti – pocity napětí a vzrušení, častá sklíčenost, silné kolísání nálad, neopodstatněné starosti, nespavost, nesoustředěnost, mírná zmatenost. Tento faktor osobnosti je považován za nejjistější indikátor neuroz a je podstatnou složkou stavů úzkosti.

Sebekontrola je úroveň sebeovládání, sebedisciplíny, která se projevuje v energičnosti, v řešení známých problémů novým způsobem, odolnosti vůči obtížím, dodržování slibů a v spoléhání se spíše na jistotu než na štěstí.

Základy osobnostní typologie založené na temperamentu položili starověcí Řekové. Hippokrates vytvořil teorii čtyř temperamentů a vycházel přitom ze čtyř typů dominantních tělesných tekutin, na kterých lidská povaha závisí.

Galénovo členění osobnostních typů

Na Hipp