Financováním podniku rozumíme krytí jeho potřeb z prostředků získaných z finančně-hospodářské činnosti samotného podniku, tedy financování z interních zdrojů. Dalším způsobem je financování z externích zdrojů, které naleznete v článku Externí zdroje financování podniku.
Financování z interních zdrojů podniku
Tyto zdroje financování podnikových potřeb se objevují až v průběhu hospodaření podniku, na základě toho, jak podnik získává zdroje, rozlišujeme tyto formy:
- Financování ze zisku – samofinancování,
- Financování z odpisů,
- Financování z rezerv,
- Financování v důsledku uvolnění peněz,
- Racionalizací, změnou majetkové struktury a uplatňováním technického pokroku. (Marušin, J. : Finanční management podniku. Ekonomická fakulta TU, Košice 2000)
Podle Alexyho ve své publikaci Podniková ekonomika dělí interní zdroje financování pouze do tří základních forem, a to:
- financování ze zisku,
- financování z odpisů a
- financování z jiných interních zdrojů – sem jsou zahrnuty rezervy spolu s rezervním
- autor sem zařadil i kapitál uvolněný racionalizací podnikové činnosti. (Alexy, Sivák, 2005)
Financování ze zisku
Samofinancování z vnitřních zdrojů má největší význam zejména z kvantitativního hlediska financování ze zisku – samofinancování. Zisk při řízení podniku je využíván jako jeden z nejdůležitějších syntetických ukazatelů úspěšnosti a efektivnosti podnikání, především ve vztahu k vloženému kapitálu. Samofinancování podnikových potřeb závisí na mnoha faktorech; je to suma zisku, především na množství zisku vytvořeného v podniku, které je určeno objemem a strukturou realizované produkce a závisí na objemu výroby, změně stavu zásob hotových výrobků a momentu realizace.
Samofinancování
Samofinancování závisí zejména na ceně jednotky realizované produkce, která ovlivňuje zisk přímo úměrně, na výši nákladů na jednotku produkce, která ovlivňuje zisk nepřímo úměrně, a také na intenzitě zdanění zisku – objemu daně ze zisku, kterou upravuje Zákon č. 595/2003 Sb., o dani z příjmů. Je závislé na použití disponibilního zisku – zisk po zdanění se rozděluje na takové části, které odčerpávají z podniku jeho vlastníci na osobní spotřebu, resp. na investování mimo podnik, a na druhou část, která zůstává v podniku pro samofinancování jeho rozvoje.
Vyčíslení zisku
Zisk a jeho výši lze vyčíslit dvěma způsoby, a to jako rozdíl mezi vlastním jměním podniku na konci a na začátku sledovaného období, pokud nastane nárůst jmění, podnik dosahuje zisk a v opačném případě ztrátu. Je nutné ocenit aktiva, od kterých se odečítá suma cizího kapitálu, což je rozdíl mezi výnosy a náklady podniku, což představuje nejčastěji používaný způsob vyčíslení zisku. Z pohledu samofinancování podniku má význam především v tom, že podnik při potřebě rozšiřovat kapitálovou základnu nemusí žádat od dosavadních společníků žádné dodatečné vklady, vede k zvyšování vlastní kapitálové základny podniku. Pokud se uplatňuje tento způsob získávání finančních zdrojů, snižuje podnik potřebu zapojení cizího kapitálu a vede ke snižování nákladů potřebných k získání a vázání zdrojů financování.
Financování z odpisů
Je definováno zákonem č. 595/2003 Sb. jako: „Odpisováním se na účely zákona rozumí postupné zahrnování odpisů z hmotného majetku a nehmotného majetku do daňových výdajů, které je účtováno nebo evidováno a je používáno na zabezpečení zdanitelných příjmů. Postup při odpisování hmotného majetku je určen i nehmotnému majetku, pokud nejde o hmotný majetek a nehmotný majetek vyloučený z odpisování.“
Odpisy jsou peněžním vyjádřením opotřebení dlouhodobého hmotného i nehmotného majetku během určitého období, za které se postupně účtují do nákladů, tím se snižuje hodnota tohoto majetku a zároveň se zabezpečují zdroje financování reprodukce dlouhodobého majetku. Jsou nákladovou položkou, ovlivňují výši celkových nákladů i výši cen a dosaženého zisku. Jsou součástí výrobních nákladů a cena se jejich prodejem výrobků a služeb vrací prostřednictvím tržeb a peněžních toků do podniku a stávají se tak zdrojem financování majetku podniku. Více o odpisech a odpisování majetku si můžete přečíst na stránkách Odpisování dlouhodobého majetku a Majetek podniku – financování, obstarávání, odpisování.
Financování z rezerv
V tomto způsobu financování si podnik může vytvářet plnění závazků, která jsou ve své podstatě nejistá, tedy rezervy, které až do okamžiku jejich využití představují zdroje tichého financování. V některých společnostech je zákonem zřízen určený rezervní fond. Jeho formu a použití upravuje zákon č. 513/1991 Sb. – obchodní zákoník v platném znění. Podniky na základě vlastního rozhodnutí tvoří dobrovolně rezervní fond s vymezeným účelem podnikání. Podnik, v případě, že rezervy nejsou v plné míře potřebné k financování účelu, využije je jako zdroj interního financování.
Financování v důsledku uvolnění peněz
Financování v důsledku uvolnění peněz je efekt využívání uvolněného kapitálu a znamená, že za určitých podmínek může podnik za zdrojem financování obnovy také financovat rozvojové potřeby. Na rozsah efektu má vliv doba používání hmotného a nehmotného majetku – čím je výše efektu nižší, tím kratší je životnost hmotného a nehmotného majetku. Pokud je hmotný i nehmotný majetek financován z vlastních zdrojů, efekt z využívání uvolněného kapitálu se plně projeví na úrovni podniku. K interním zdrojům patří kapitál uvolněný racionalizací podnikové činnosti, například ve výrobě, zásobování, odbytu; tato racionalizace zkrátí dobu obratu a tak uvolní část kapitálu pro jiné použití. Může být spojena s technickým pokrokem, změnou technologického postupu a změny vyvolané inovačním procesem. Podnik sám rozhoduje o svém majetku; pokud má majetek, který nepotřebuje, měl by ho prodat a tak zajistit zdroje interního financování z titulu odprodeje majetku. Mobilizace takových zdrojů plně závisí na schopnosti podnikatele. (Marušin, 2000)
Finanční podpora podniků ze strany státu
Aby dobře fungovaly subjekty podnikatelské sféry v dnešních podmínkách tržního hospodářství a žádoucí formování vnitřní struktury národního hospodářství, vyžaduje to cílevědomé zasahování státu tam, kde trh nedostatečně stimuluje podniky k realizaci společenských cílů, což je spojeno i s finanční podporou podniků. Jde o získávání výhod nenávratným přísunem finančních zdrojů, snižováním podnikových výdajů a omezováním finančních rizik. Přitom zásahy vykonané státem nesmí vést k narušování hospodářské soutěže, prohlubování makroekonomické nestability, snižování výkonnosti jednotlivých podniků ani ke zhoršování podnikatelského prostředí.
To má i negativní stránky – pokud není správně nasměrovaná, může znamenat plýtvání veřejnými prostředky, přičemž základní charakteristikou takové podpory je, že stimuluje realizaci určitých dohodnutých společensky prospěšných programů. Podnik, který se na realizaci programu podílí, má nárok na vyhlášenou finanční podporu bez ohledu na svou finanční situaci. Tato pomoc podnikům směřuje hlavně na vědeckovýzkumné, konstrukční a vývojové práce v podnicích, realizaci záměrů státní struktury politiky, realizaci ekologických projektů se sociálním zaměřením. Podporuje export v souladu s hospodářsko-politickými záměry státu a rozvoj ekonomických aktivit v hospodářských nebo slabě rozvinutých oblastech a stimuluje vznik a rozvoj malých a středních podniků.
Formy státní finanční podpory
Stát podporuje podniky formou přímé finanční podpory, která zahrnuje různé formy neinvestičních a investičních dotací, dále finanční výpomoci, nebo ve formě nepřímé podpory, jako jsou daňové úlevy a aktivity institucí na podporu podnikání. Prostředky na tuto podporu jsou ze státního rozpočtu, regionálních rozpočtů nebo z jiných fondů vytvořených k tomuto účelu.
Přímé formy finanční podpory jsou formy, které zvyšují podnikové příjmy, jako:
- investiční dotace – ty se stanovují procentem z hodnoty intervenované investiční akce nebo absolutní částkou, investice se zařazuje do provozu v plné pořizovací ceně – vstupní ceně,
- neinvestiční dotace – určené na podporu konkrétních programů,
- cenové příplatky – pro producenty doplňují tržní cenu jejich služeb nebo výrobků,
- exportní prémie – určené k pokrytí rozdílů mezi cenou na domácím a světovém trhu,
- vratné finanční výpomoci – používají se účelově na financování realizovaných státních záruk za bankovní úvěry podnikatelům a na financování projektů schválených vládou.
Nepřímé formy finanční podpory znamenají snižování výdajů podniků, vycházejí z využívání nástrojů daňové, celní, cenové soustavy, jakož i využívání osobních forem podpory; charakterizuje je snaha minimalizovat negativní dopady na finanční management podniků. Jsou to daně z přidané hodnoty, daňové úlevy a preference, úrokové a úvěrové výhody, státní záruky za bankovní úvěry, ceny a prominutí cla.
Princip státní pomoci je zachován v EU, který usměrňuje pomoc poskytovanou ze státních – veřejných zdrojů subjektům působícím na trhu. V rámci něj nesmí docházet k deformaci podnikatelského prostředí a tím k preferenčnímu zvýhodnění v konkurenci. V rámci ČR ji schvaluje a kontroluje Ministerstvo financí ČR. (Zákon č. 231/1999 Sb. o státní pomoci v platném znění)
Podle zákona č. 231/1999 Sb. o státní pomoci v platném znění se státní pomoc rozumí: „každá pomoc v jakékoli formě, kterou poskytuje na podnikání nebo v souvislosti s podnikáním poskytovatel přímo či nepřímo z prostředků státního rozpočtu, ze svého rozpočtu nebo z vlastních zdrojů podnikateli.“ (http://www.zakonypreludi.sk/zz/1999-231)
Tento zákon se vztahuje na podnikatele, sdružení podnikatelů jako příjemce státní pomoci a na státní orgány, vyšší územní celky, obce a jiné PO poskytující státní pomoc podle zvláštního zákona o státní pomoci.
Financování z fondů Evropské unie
Tento typ financování patří k interním zdrojům – programy v rámci EU jsme si charakterizovali již výše v kapitole, ale protože je zařazujeme mezi zdroje financování, popíšeme je i v této části diplomové práce. Fondy EU jsou nástrojem strukturální politiky, které EU využívá k dosažení svých prioritních cílů. Jejich cílem je rozvoj regionů, pomoc regionům postihnutým restrukturalizací průmyslu, podpora společenské a hospodářské přeměny v oblastech s vážnými strukturálními potížemi, rozvoj lidských zdrojů a dopravní infrastruktury, zlepšení životního prostředí. Záměrem strukturální regionální politiky Evropského společenství je vyrovnat rozdíly mezi chudými a bohatými regiony v rámci Evropy. Pomoc se realizuje prostřednictvím fondů jako je Evropský sociální fond, fond regionálního rozvoje, usměrňovací a garanční fond v zemědělství, finanční nástroj pro usměrňování rybolovu a prostřednictvím kohezního fondu. (Vlachynský, 2009)
