Název článku:
Interní zdroje financování podniku
Obsah článku:
Financováním podniku rozumíme pokrytí jeho potřeb ze zdrojů získaných z finančně-hospodářské činnosti samotného podniku, to znamená financování z interních zdrojů. Dalším způsobem je financování z externích zdrojů, které najdete v článku Externí zdroje financování podniku.
Financování z interních zdrojů podniku
Tyto zdroje financování podnikových potřeb se objevují až v průběhu hospodaření podniku, na základě toho, jak podnik získává zdroje, rozlišujeme tyto formy:
- Financování ze zisku – samofinancování,
- Financování z odpisů,
- Financování z rezerv,
- Financování v důsledku uvolnění peněz,
- Racionalizací, změnou majetkové struktury a uplatňováním technického pokroku. (Marušin, J.: Finanční management podniku. Ekonomická fakulta TU, Košice 2000)
Podle Alexyho ve své publikaci Podniková ekonomika dělí interní zdroje financování pouze do tří základních forem a to:
- financování ze zisku,
- financování z odpisů a
- financování z jiných interních zdrojů – zde jsou zahrnuty rezervy spolu s rezervním
- autor sem zahrnul i kapitál uvolněný racionalizací podnikové činnosti. (Alexy, Sivák, 2005)
Financování ze zisku
Samofinancování z vnitřních zdrojů má největší význam zejména z kvantitativního hlediska – financování ze zisku – samofinancování. Zisk při řízení podniku se využívá jako jeden z nejdůležitějších syntetických ukazatelů úspěšnosti a efektivity podnikání, především ve vztahu k vloženému kapitálu. Na samofinancování podnikových potřeb závisí mnoho faktorů, zejména výše zisku, především od masy zisku vytvořené v podniku, která je dána objemem a strukturou realizované produkce a závisí na objemu výroby, změně stavu zásob hotových výrobků a momentu realizace.
Samofinancování
Samofinancování závisí především na ceně jednotky realizované produkce, která ovlivňuje zisk přímo úměrně, na výši nákladů na jednotku produkce, která ovlivňuje zisk nepřímo úměrně, jakož i na intenzitě zdanění zisku – objemu daně ze zisku, kterou upravuje zákon č. 595/2003 Sb., o dani z příjmů. Je závislé také na použití disponibilního zisku – zisk po zdanění se rozděluje na takové části, které odčerpávají z podniku jeho vlastníci na osobní spotřebu, resp. investování mimo podnik, a na druhou část, která zůstává v podniku pro samofinancování jeho rozvoje.
Vyčíslení zisku
Zisk a jeho výši lze vyčíslit dvěma způsoby, a to jako rozdíl mezi vlastním kapitálem podniku na konci a na začátku sledovaného období. Pokud dojde k přírůstku kapitálu, podnik dosahuje zisku, v opačném případě vzniká ztráta. Je nutné ocenit aktiva, od nichž se odečítá částka cizího kapitálu, což je rozdíl mezi výnosy a náklady podniku, což představuje nejčastěji používaný způsob vyčíslení zisku. Z pohledu samofinancování podniku má význam především to, že podnik při potřebě rozšiřovat kapitálovou základnu nemusí žádat od dosavadních společníků žádné dodatečné vklady, což vede ke zvyšování vlastní kapitálové základny podniku. Pokud se uplatňuje tento způsob získávání finančních zdrojů, snižuje podnik potřebu zapojení cizího kapitálu a vede ke snižování nákladů potřebných na získání a vázání zdrojů financování.
Financování z odpisů
Je definováno zákonem č. 595/2003 Sb. jako: „Odpisováním se na účely zákona rozumí postupné zahrnování odpisů z hmotného majetku a nehmotného majetku do daňových výdajů, který je účtovaný nebo evidovaný a je používán k zabezpečení zdanitelných příjmů. Postup při odpisování hmotného majetku je určen u nehmotného majetku, pokud nejde o hmotný majetek a nehmotný majetek, který je vyloučený z odpisování.“
Odpisy jsou peněžním vyjádřením opotřebení dlouhodobého hmotného i nehmotného majetku v průběhu určitého období, za které se postupně účtují do nákladů, čímž se snižuje hodnota tohoto majetku a zároveň se zajišťují zdroje financování reprodukce dlouhodobého majetku. Jsou nákladovou položkou, ovlivňují výši celkových nákladů i výši cen a dosaženého zisku. Jsou součástí výrobních nákladů a ceny se prostřednictvím prodeje výrobků a služeb vracejí peněžními toky zpět do podniku a stávají se tak zdrojem financování majetku podniku. Více o odpisech a odpisování majetku si můžete přečíst na stránkách Odpisování dlouhodobého majetku a Majetek podniku – financování, pořízení, odpisování.
Financování z rezerv
V případě tohoto typu financování si podnik může vytvářet plnění závazků, které jsou svou podstatou nejisté, tedy rezervy, které až do okamžiku jejich využití představují zdroje tichého financování. V některých společnostech je zákonem vytvářen určený rezervní fond. Jeho formu a použití upravuje zákon č. 513/1991 Sb. – obchodní zákoník v platném znění. Podniky na základě svého rozhodnutí tvoří dobrovolně rezervní fond s vymezeným účelem podnikání. Pokud rezervy nejsou v plné míře potřebné na financování daného účelu, využívá je podnik jako zdroj interního financování.
Financování v důsledku uvolnění peněz
Financování v důsledku uvolnění peněz je efekt z využívání uvolněného kapitálu a znamená, že za určitých podmínek může podnik za zdrojem financování obnovy financovat i rozvojové potřeby. Na rozsah efektu má vliv doba používání hmotného a nehmotného majetku – čím nižší je výše efektu, tím kratší je životnost hmotného a nehmotného majetku. Pokud se hmotný i nehmotný majetek financují z vlastních zdrojů, efekt z využívání uvolněného kapitálu se v plném rozsahu projeví na úrovni podniku. K interním zdrojům patří kapitál uvolněný racionalizací podnikové činnosti, například ve výrobě, zásobování, odbytu. Tato racionalizace zkracuje dobu oběhu kapitálu a uvolňuje část kapitálu na jiné využití. Může být spojena s technickým pokrokem, změnou technologického postupu a změnami vyvolanými inovačním procesem. Podnik sám rozhoduje o nepotřebném majetku, který by měl prodat a tak získat zdroje interního financování z titulu odprodeje majetku. Mobilizace těchto zdrojů plně závisí na schopnosti podnikatele. (Marušin, 2000)
Finanční podpora podniků ze strany státu
Pro to, aby dobře fungovaly subjekty podnikatelské sféry v dnešních podmínkách tržního hospodářství a bylo dosaženo žádoucí formování vnitřní struktury národního hospodářství, je nutné cílevědomé zasahování ze strany státu tam, kde trh nedostatečně stimuluje podniky k realizaci společenských cílů. To je spojeno také s finanční podporou podniků. Jedná se o získávání výhod nenávratným přísunem finančních zdrojů, snižováním podnikových výdajů a omezováním finančních rizik. Přitom zásahy realizované státem nesmí vést k narušování hospodářské soutěže, prohlubování makroekonomické nestability, snižování výkonnosti jednotlivých podniků či ke zhoršování podnikatelského prostředí.
To má i negativní stránky, pokud není správně nasměrována, může znamenat plýtvání veřejnými prostředky. Základní charakteristikou takové podpory je, že stimuluje realizaci určitých dohodnutých společensky prospěšných programů. Podnik, který se na realizaci programu podílí, má nárok na vyhlášenou finanční podporu bez ohledu na svou finanční situaci. Taková pomoc podnikům směřuje zejména na vědeckovýzkumné, konstrukční a vývojové práce v podnicích, realizaci záměrů státní struktury politiky, realizaci ekologických projektů se sociálním zaměřením. Podporuje export v souladu s hospodářsko-politickými záměry státu, rozvoj ekonomických aktivit v hospodářsky nebo málo rozvinutých oblastech a stimuluje vznik a rozvoj malých a středních podniků.
Formy státní finanční podpory
Stát podporuje podniky formou přímé finanční podpory, která zahrnuje různé formy neinvestičních a investičních dotací, stejně jako finanční výpomoci, či formou nepřímé podpory, jako jsou daňové úlevy a aktivity institucí na podporu podnikání. Prostředky na takovou podporu pocházejí ze státního rozpočtu, regionálních rozpočtů nebo z jiných fondů vytvářených pro tento účel.
Přímé formy finanční podpory jsou formy, které zvyšují podnikové příjmy, například:
- investiční dotace – stanovují se procentem z hodnoty intervenované investiční akce nebo absolutní částkou, investice se zařazuje do provozu v plné pořizovací ceně – vstupní ceně,
- neinvestiční dotace – určeny na podporu konkrétních programů,
- cenové příplatky – pro producenty doplňují tržní cenu jejich služeb nebo výrobků,
- exportní prémie – určeny na krytí rozdílů mezi cenou na domácím a světovém trhu,
- návratné finanční výpomoci – používají se účelově na financování realizovaných státních záruk za bankovní úvěry podnikatelům a na financování projektů schválených vládou.
Nepřímé formy finanční podpory znamenají snižování výdajů podniků, vycházejí z využití nástrojů daňové, celní a cenové soustavy i využití osobních forem podpory, charakterizuje je snaha minimalizovat negativní dopady na finanční management podniků. Patří sem daně z přidané hodnoty, daňové úlevy a preference, úrokové a úvěrové výhody, státní záruky za bankovní úvěry, ceny a prominutí cla.
Princip státní pomoci je zachován v EU, kde usměrňuje pomoc poskytovanou ze státních – veřejných zdrojů subjektům působícím na trhu. Nemá docházet k deformaci podnikatelského prostředí a tím ke konkurenčnímu zvýhodnění. V rámci ČR ji schvaluje a kontroluje Ministerstvo financí ČR. (Zákon č. 231/1999 Sb. o státní pomoci ve znění pozdějších předpisů)
Podle zákona č. 231/1999 Sb. o státní pomoci ve znění pozdějších předpisů se státní pomoc rozumí: „každá pomoc v jakékoli formě, kterou poskytuje na podnikání nebo v souvislosti s ním poskytovatel přímo či nepřímo z prostředků státního rozpočtu, ze svého rozpočtu nebo z vlastních zdrojů podnikateli.“ (http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1999-231)
Tento zákon se vztahuje na podnikatele, sdružení podnikatelů jako příjemce státní pomoci a na státní orgány, vyšší územní celky, obce a jiné právnické osoby poskytující státní pomoc podle zvláštního zákona o státní pomoci.
Financování z fondů Evropské unie
Tento typ financování patří k interním zdrojům – programy v rámci EU jsme si charakterizovali již dříve v této kapitole, ale protože je zařazujeme mezi zdroje financování, popíšeme je i v této části diplomové práce. Fondy EU jsou nástrojem strukturální politiky, které EU využívá k dosažení svých prioritních cílů. Jejich cílem je rozvoj regionů, pomoc regionům postiženým restrukturalizací průmyslu, podpora společenské a hospodářské přeměny v oblastech s vážnými strukturálními problémy, rozvoj lidských zdrojů a dopravní infrastruktury, zlepšení životního prostředí. Cílem strukturální regionální politiky Evropského společenství je vyrovnání rozdílů mezi chudými a bohatými regiony v rámci Evropy. Pomoc je realizována prostřednictvím fondů jako je Evropský sociální fond, fond regionálního rozvoje, usměrňovací a garanční fond v zemědělství, finanční nástroj pro usměrňování rybolovu a prostřednictvím kohezního fondu. (Vlachynský, 2009)
