Model cost-plus je nejjednodušším modelem regulace a je založen na kontrole variability cen výrobků a služeb poskytovaných v podmínkách státního monopolu. Je to nejstarší model (u nás neuplatňovaný), model růstu nákladů. Tento model je vhodné využívat při regulaci v případě, že stát usiluje o zvýšení snahy o dosažení vyšší efektivity. Nutnou podmínkou jeho uplatnění je nízká míra inflace. Základním problémem aplikace je asymetrie v informacích.
Model rate of return (míra návratnosti) je založen na podílu zisku v tarifu, resp. v ceně služby (výrobku) a na nákladech spojených se službou (výrobkem). Jedná se o způsob regulace, který je běžně používán již od 30. let, zejména v oblasti dopravy, energetiky a telekomunikací.
Model price-cap vychází z předchozích modelů a jeho podstata spočívá v tom, že přírůstek tarifu má automaticky odpovídat čistému přírůstku očekávané produktivity a efektivity. Základní omezení modelu spočívá v množství nutných informací pro stanovení úrovně očekávaného zvýšení produktivity. Doba platnosti stanoveného stropu (cap) z toho přímo vyplývá a je zřejmé, že se může nepřiměřeně prodlužovat. Výhody modelu spočívají zejména v možnosti omezit ztráty v důsledku nekompetentnosti, přijímání nepřiměřeného rizika a nedostatečné stimulace zvyšování efektivity, tj. inovační aktivity organizací.
Model franchise-bidding spočívá v organizování aukce, ve které stávající zařízení, a tedy i koncese na budování infrastruktury, může získat pouze nejlepší uchazeč. Z toho vyplývají dvě základní výhody pro stát, a to:
- Přesný odhad skutečných nákladových, poptávkových a ziskových funkcí pro daný objekt,
- Odstranění všech nepovolených výhod (kvazizisků)
