Makroekonomie

Definice makroekonomie

Ekonomická teorie se skládá ze 2 částí – mikroekonomie a makroekonomie – jedná se o dvourozměrný pohled na ekonomické problémy a procesy. Tyto 2 ekonomie spolu vzájemně souvisejí, jsou propojené, jejich oddělení a relativní samostatnost představuje určitou míru teoretické i praktické abstrakce nezbytnou k tomu, abychom mohli posoudit chování a rozhodování jednotlivých tržních subjektů v rámci ekonomie a na druhé straně abychom dokázali posoudit, pochopit fungování ekonomiky jako celku – a právě tímto se zabývá makroekonomie.

Teoretická východiska současné makroekonomie

Jednotlivé směry makroekonomie se snaží vysvětlit a vyřešit následující okruhy problémů (jedná se o cíle makroekonomické stability a hospodářské politiky):

1. dynamika makroekonomické rovnováhy – týkají se jí problémy optimálního ekonomického růstu; optimální tempo růstu (nejde o maximální tempo růstu) – tedy takové tempo růstu, které má zajišťovat dynamickou makroekonomickou rovnováhu
2. otázky zaměstnanosti, resp. nezaměstnanosti – makroekonomie se snaží vysvětlit, jak dosáhnout stavu plné zaměstnanosti – přirozená míra nezaměstnanosti
3. problém inflace – stabilita cenové hladiny
4. problém rovnováhy národní ekonomiky ve vztahu k zahraničí – cílem je dosažení vyrovnané platební bilance

Většina ekonomických škol měla makroekonomickou povahu. První názory na ekonomické jevy se vyvíjely v rámci filozofie a řešily problémy mikroekonomicky, ale tehdy jsme nemluvili o ekonomii jako o vědě. Když se ekonomie začíná vyvíjet jako samostatná vědní disciplína, vidíme, že má makroekonomickou povahu.

Marginalistický přístup představuje přístup, při kterém se uplatňují poznatky mezní užitečnosti.

Klasická teorie

• A. Smith, představitel klasické ekonomie, když chtěl vysvětlit chování makroekonomického systému, musel se opřít o mikroekonomickou teorii
• J. B. Sayův zákon trhu – významnou měrou determinuje součást makroekonomické teorie, která se opírá o automatické fungování tržního mechanismu: „Výrobky se koneckonců kupují pouze za výrobky, a rozsah trhu je úměrný rozsahu výroby. Když ochabuje prodej určitého předmětu, je to proto, že se nevyrábí dost výrobků, za které by se kupovalo“ (str. 463 c.d.)

Marxistická teorie

• Marxistická teorie vznikla jako reakce na klasickou ekonomii v duchu svých představ a ideálů
• Marx odmítl Sayův zákon trhu, protože předpokládal, že v kapitalismu dochází k krizím
• Makroekonomický nadhodnotový-teoretický přístup: základem této teorie je tzv. teorie nadhodnoty: „Nadhodnota představuje nezaplacenou práci dělníka, kterou si přivlastňuje kapitalista.“
• Marx vycházel z klasické ekonomie a přetvořil myšlenky Smithe a Ricarda na svůj model

Klasická ekonomie

• Klasická ekonomie vysvětlila rámcové fungování tržního systému jako takového, ale tržní systém představuje souhrn chování a rozhodnutí ekonomických subjektů, a to nebylo vysvětleno.

Neoklasická teorie

• alokace na základě fungování trhu a tržního mechanismu
• neoklasická teorie vysvětlila fungování tržního mechanismu
• v období od 70. let 19. století až do 30. let 20. století měla ekonomie pouze mikroekonomický charakter

Keynes

• J. M. Keynes ve svém díle Všeobecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz orientoval ekonomickou analýzu (v období 60. let 20. století) z mikroekonomické na makroekonomickou povahu
• mikroekonomickými otázkami se prakticky nezabýval
• Keynes kritizoval Sayův zákon trhu – připustil, že tržní mechanismus má své poruchy, ale dodává, že v době, kdy se tyto poruchy projeví, musí být odstraněny pomocí státních zásahů
• příčina poruch tržního systému spočívá v nedostatečné efektivní (kupní) poptávce, což vytváří potřebu ovlivňování ze strany státu
• s jménem Keynes jsou spojeny všechny makroekonomické veličiny, které dnes známe, jako jsou:
  • celková zaměstnanost
  • spotřeba
  • úspory
  • investice
  • HDP
  • HNP
• Keynes položil základy současné moderní makroekonomie v rámci kategoriálního aparátu

Všeobecná teorie rovnováhy

• představitelem byl L. Walras, který chápal všeobecnou ekonomickou rovnováhu jako součet mikroekonomických rovnováh na jednotlivých trzích
• nezabýval se makroekonomickými veličinami jako takovými
• zavedl pojem dílčí trh, tj. trh jednoho zboží

Keynesovská teorie

• zohledňuje poznatky neoklasické i Keynesovské teorie (viz směr šipek na schématu)
• představitelé: Hicks, Tobin, Samuelson
• Keynesovská teorie přebírá z klasické (neoklasické) ekonomie myšlenku fungování trhu a tržního mechanismu v tom smyslu, že pokud trh funguje, není nutné využívat Keynesovské poznatky, a naopak, pokud trh nefunguje, je třeba použít Keynesovskou teorii zásahů státu do ekonomiky

Postkeynesovská teorie

• představitelé postkeynesovské teorie: Robinsonová, Sraffa, Davidson, Weintraub
• vládla velmi úspěšně (nízká míra inflace, malá nezaměstnanost)
• v polovině 70. let se do popředí dostávají směry, které prosazují trh a tržní mechanismus

Teorie racionálních očekávání

• představitelé teorie racionálních očekávání jsou Lucas, Barro, Sargent
• kladou si otázku: Kolik přístupů existuje v makroekonomii? A hned si i odpovídají: Dva, a to:
  • konzervativní – který prosazuje trh a tržní mechanismus
  • keynesovský – který připouští státní zásahy

Základní modely agregátní poptávky a agregátní nabídky

Agregátní poptávka

Vymezení agregátní poptávky:

• dílčí poptávka
• individuální poptávka
• křivka agregátní poptávky

Pod pojmem agregátní poptávka rozumíme souhrn statků a služeb, které jsou jednotlivé tržní subjekty ochotny a schopny koupit při určité cenové hladině. Z toho vyplývá, že agregátní poptávka (AD) – poptávka subjektů – se projevuje v podobě výdajů a tvoří ji:

1. poptávka domácností, spotřebitelů po spotřebních statcích a službách
2. poptávka podnikatelů po investičních statcích
3. poptávka vlády po spotřebních a investičních statcích
4. poptávka cizinců (jiných států) vyjádřená jako čistý export

Agregátní nabídka

Vymezení agregátní nabídky: Agregátní nabídka (AS) představuje objem produkce, kterou jsou firmy ochotny vyrábět, tj. nabízet při různé úrovni cen a dané výrobní kapacitě. Činitelé ovlivňující agregátní nabídku jsou:

• agregátní nabídka závisí na výrobní kapacitě a cenové hladině
• výrobní kapacita je chápána jako potenciální produkt

Pod potenciálním produktem rozumíme HDP vytvořený za podmínek plného využití výrobních zdrojů, které má ekonomika k dispozici. Nejedná se o krátkodobý maximální objem výroby, ale o dlouhodobě udržitelný rozvoj výroby, který by neměl vyvolávat inflaci a měl by se vyvíjet za podmínek přirozené míry nezaměstnanosti.

Teorie peněz

V současnosti známe širokou škálu teorií peněz, které lze shrnout do 2 základních skupin:

1. kvantitativní teorie peněz – v současnosti se objevuje ve formě Friedmannova monetarismu
2. teorie vycházející z keynesovské teorie preference likvidity

• Jádrem každé peněžní teorie je teorie poptávky po penězích (vliv úrokové míry na poptávku po penězích) a její doporučení pro oblast hospodářské politiky.
• Kvantitativní teorie peněz tvoří základ, z něhož vycházejí všechny další peněžní teorie. Tzv. stará (původní) kvantitativní teorie peněz vznikla již v 16. století. Jejím představitelem byl Jean Bodin (Francie), 16. století – období merkantilismu, merkantilisté prosazovali hospodářskou politiku na podporu exportu, omezování importu a příliv drahých kovů do země.
• Zvyšovalo se množství peněz v oběhu a současně docházelo k růstu cen – spojením těchto jevů byly položeny základy kvantitativní teorie peněz, která říká, že existuje kauzální závislost mezi množstvím peněz v oběhu a úrovní cen. Pokud se zvýší množství peněz v oběhu, vyvolá to růst cen. Teorie se opírala o 2 postuláty:
  • postulát příčinnosti – říkal, že existuje vztah mezi množstvím peněz a cenami
  • postulát proporcionality – přísnější vymezení – vazba přímo úměrná
• Další představitelé: Montesquieu (Francie), John Locke, David Hume, David Ricardo (Anglie)
• Hume považoval peníze za exogenní veličinu (vnější) – během noci dochází k zdvojnásobení peněz a pozoroval, co to dělá lidem.
• Friedmann – hypotetický příklad: „peníze jsou zaváděny do ekonomiky takovým způsobem, jako by sypaly z helikoptéry“ – tzv. babička s banány.
• Kvantitativní teorie peněz je teorie, která si zachovala svoji platnost a hlásí se k ní i dnešní ekonomové. Začátkem 20. století se v Chicagské škole dostává do popředí I. Fisher – transakční verze.

Kvantitativní rovnice a Fisher

Druhý směr – Cambridgská škola v Anglii – představitelé Alfred Marshall, Pigou, Robertson, Keynes ve svých raných pracích.

Fisher – známý jako první ekonom, který matematizoval kvantitativní teorii peněz. Je autorem vzorce rovnice směny = kvantitativní rovnice (r. 1907): M * V = P * Y

Legenda:

• M = množství peněz v oběhu
• V = rychlost oběhu peněžní jednotky
• P = úroveň cen
• Y = reálný produkt

M * V = AD (agregátní poptávka, aggregate demand)

P * Y = AS (agregátní nabídka, aggregate supply)

Doplnil tuto rovnici o určité předpoklady:

• M – exogenně dané (centrální banka) a V – daná (konstantní) veličina, závislá na platebních zvyklostech obyvatelstva, které můžeme v krátkém období považovat za stálé a které jsou determinovány bankovními institucemi
• V = konstantní v krátkém čase, Y – konstantní veličina

Fisher předpokládal, že ekonomika funguje tak, že jsou využívány všechny zdroje. P – jediná závislá veličina v rovnici, když zvýšíme M, vyvolá to růst cen.

Cambridgská verze

Druhý směr začátkem 20. století – Cambridgská verze – teorie peněžních hotovostí, nebo teorie peněžních zůstatků. Zaměřuje se na zkoumání motivů držení peněz – je orientována převážně mikroekonomicky. Cambridgští ekonomové došli k závěru, že poptávka po penězích je přímo úměrná velikosti důchodu. Poptávku po penězích ovlivňuje výnos z peněz a alternativních aktiv (úroková míra). Teorie cambridgské školy tvoří „most“ mezi kvantitativní teorií peněz a Keynesovskou teorií.

Keynesovská teorie preference likvidity

V roce 1923 – Traktát o měnové reformě a v roce 1930 – Rozprava o penězích – v těchto pracích Keynes vyznával ideje Cambridgské školy – poptávku po penězích považoval za přímo úměrnou velikosti důchodu a zkoumal motivy držení peněz. Ve svých teoriích nacházíme nové prvky:

• Keynes zapracoval do analýzy úrokovou míru – na základě toho ukázal, že poptávka po penězích a rychlost oběhu nejsou konstantní, ale proměnlivé. Keynes zkoumal peníze jako uchovatele hodnoty.
• Přístup Keynese byl převážně makroekonomický