Management pohotových prostředků

Pohotové prostředky (PP)

Pojmem pohotové prostředky se označuje nejtěsněji likvidní oběžný majetek (1. stupeň likvidity), zahrnující hotovost, zůstatky na běžných bankovních účtech a obchodovatelné krátkodobé dluhové cenné papíry. Hlavní úlohou managementu pohotových prostředků (managementu likvidity) je určit, kolik pohotových prostředků daný podnik potřebuje minimálně a optimálně vázat. Dále rozhoduje o tom, v jaké formě pohotové prostředky držet. Výchozím řešením je analýza toků peněžních příjmů a výdajů v podniku a jejich časového rozložení. Podniky využívají plány příjmů a výdajů (plány cash flow), které jsou v rámci operativního plánování děleny na krátkodobé časové úseky – měsíce, týdny nebo dny. Tyto plány umožňují předcházet vzniku platební neschopnosti. Postupy v této oblasti jsou následující:

Pravděpodobnostní model (určuje nezbytnou potřebu pohotových prostředků)

Výchozím bodem jsou poznatky o denních čistých peněžních tocích (netto cash flow). Jedná se o rozdíly mezi příjmy a výdaji za jednotlivé dny. Průměrnou hodnotou je 0 – předpokládáme, že v průměru se denní příjmy a výdaje vyrovnávají. Z empirického pozorování vývoje příjmů a výdajů v čase vzniká pravděpodobnostní rozdělení denních netto cash flow, z něhož lze vypočítat i směrodatnou odchylku. Dalším postupem lze stanovit i nezbytnou potřebu pohotových prostředků (v závislosti na velikosti rizika, které je podnik ochoten podstoupit).

Baumolův model

Používá zjednodušující předpoklady (například předpokládá, že veškeré příjmy podniku se okamžitě konvertují na krátkodobé dluhové cenné papíry, celkové peněžní výdaje za období jsou známé a vynakládají se rovnoměrně). Určuje celkové náklady spojené s držením PP podniku:
Npp = f * T / C + i * C / 2, Copt = ((2 * f * T) / i)^½
(kde Npp = celkové náklady držby PP, T = celková suma výdajů, i = úrokový výnos z držby KD cenných papírů, f = fixní transakční náklady jedné konverze peněz na cenné papíry, Copt = optimální velikost jedné konverze)

Millerův-Orrův model

Na rozdíl od Baumolova modelu počítá nejen s výdaji, ale i s příjmy peněžních prostředků, přičemž obě veličiny se v jednotlivých dnech náhodně mění. Stanovuje horní hranici PP držených ve formě peněz (H), jejich dolní hranici (L) a požadovanou průměrnou úroveň PP (Z) – bod návratu. Rozdíl mezi horní a dolní hranicí je rozpětí (R). Stav peněžních prostředků v podniku se pohybuje v rámci těchto hranic. Jakmile dosáhne v některý den horní hranice, podnik nakoupí krátkodobé dluhové cenné papíry v takové výši, aby PP klesly na požadovanou úroveň Z. Pokud v některý den suma PP poklesne na úroveň dolní hranice L, podnik prodá krátkodobé dluhové cenné papíry v takovém rozsahu, aby se suma PP opět vrátila na požadovanou úroveň Z. Dolní hranice L je určena rozhodnutím managementu. Tento model lépe odpovídá praktickým potřebám než Baumolův model.
R = 3 * (3 * f * sigma^2) / (4 * i_d), Z = R / 3 + L, H = R + L
Požadovaná úroveň PP Z je tím vyšší, čím větší jsou transakční náklady f a čím větší je variabilita cash flow. Naopak bude menší, čím vyšší bude výnosnost krátkodobých dluhových cenných papírů i.