Mezinárodní podnikání a diamant M. E. Portera

Podniky s mezinárodní působností jsou závislé především na stupni internacionalizace a mezinárodní strategii využívané společností (orientace firmy na domácí trh).

Internacionalizace podniku – představuje naplnění a rozšíření podnikatelských aktivit podniku na nadnárodní úroveň.

Pro lepší vizualizaci internacionalizace se používá ukazatel míra internacionalizace, která vyjadřuje:

• podíl výkonů v zahraničí na celkovém výkonu firmy,
• podíl zahraničních pracovníků na celkové základně zaměstnanců,
• podíl zahraniční účetní hodnoty na celkové účetní hodnotě firmy,
• procento zisku nakumulovaného v zahraničí,
• počet zemí, ve kterých firma působí.

Samotná internacionalizace podnikání probíhá jako proces, který má obvykle tyto hlavní fáze:

1. založení zahraniční dceřiné společnosti

Formy vstupu firem na zahraniční trh:

– přímým exportem – s přímými investicemi (vybudování vlastní organizace v zahraničí)

– bez přímých investic

– nepřímým exportem (prodej produkce do zahraničí)

2. začlenění zahraničních aktivit do mezinárodní divize, která funguje vedle domácích divizí. Tato fáze představuje prosazování podniku na trhu, což vyžaduje přizpůsobení se jeho potřebám a požadavkům. Tržní mechanismus samozřejmě ovlivňuje výrobní program a často „volá“ i po změně velikosti podniku. Jako vhodné se ukazuje uplatnění pravidla vytvoření mezinárodní divize v případě, že zahraniční aktivity podniku přesáhnou 10 – 15 % celkového výkonu podniku, případně pokud podnik vytvořil v zahraničí více než 4 dceřiné společnosti.
3. vytvoření globální organizace

• představuje přizpůsobování organizační struktury vysoce integrované firemní strategii. Trh se chápe jako jeden celek a všechny činnosti (národní i nadnárodní) jsou homogenní.

Globální struktura z organizačního hlediska zastřešuje:

1. strategické podnikatelské jednotky (centrálně vytvářené pro celou korporaci),
2. regionální centra a místní vedení (upevňování pozice a rozvoj místního trhu),
3. centrální funkce korporace (rozhodnutí zohledňující celou korporaci),
4. centra sdílených služeb (úspora prostředků).

Vztah organizace a mezinárodní strategie – internacionalizace diamantu M. E. Portera

Porter si uvědomoval potřebu změny v myšlení a proto se soustředil na simulování konkurenceschopnosti. Proto všechny své úkoly neustále odvíjí od konkurenční pozice jak při pohledu na samostatný podnik, tak i na celou ekonomiku. Odpovědi na otázky nachází v tzv. domácí základně – domácím diamantu, který popisuje domácí podnikatelské prostředí pomocí 4 faktorů. Tyto faktory a jejich vzájemné vazby zobrazuje tzv. diamant, který je na obrázku.

1. Zásoba výrobních faktorů – přírodní zdroje, pracovní síla a infrastruktura
2. Charakter domácí poptávky – životní úroveň, styl a náročnost zákazníků
3. Příbuzná a dodavatelská odvětví – pozitivní vliv konkurenceschopnosti – domácí dodavatelé
4. Firemní strategie, struktura, rivalita – sledování konkurence, být o krok napřed, zvyšování efektivity a snižování jednotkových nákladů

Pro vysvětlení mezinárodních strategií využil Porter svůj původní model analyzující přidanou hodnotu. V každém podniku probíhají dvě skupiny procesů:

1. primární, které přidávají hodnotu (nákup, výroba, logistika, prodej),
2. sekundární, které nepřidávají hodnotu (vývoj technologií, účetnictví).

Porter vidí vznik zisku právě v těchto oddělených procesech. Proto doplnil svůj diamant o další dva koncepty:

3. koncept konfigurace (ohodnocení rozsahu),
4. koncept koordinace (harmonizace homogenních činností v heterogenním prostředí).

V této souvislosti hovoříme o 4 mezinárodních strategiích:

1. strategie založená na exportu (jednoduchost),
2. strategie zaměřená na jednotlivé země (nízká koordinace),
3. strategie rozsáhlých zahraničních investic (duplicitní alokace),
4. čistá globální strategie (komparativní výhody).

Pro mezinárodní aplikovatelnost modifikoval Porter svůj diamant do podoby mezinárodních konkurenčních strategií:

1. Globální nákladové vedení nebo globální diferenciace (strategická výhoda – nízké náklady)
2. Globální segmentace (úzký tržní segment)
3. Chráněné trhy (identifikace chráněných zemí)
4. Národní kompetence (zaměření na potřeby místního trhu)