Tržní hodnota podniku nezávisí na jeho finanční struktuře
Model M-M hodnocení finančního zdraví podniku vychází z koncepce F. Modiglianiho a K. H. Millera. Základní tezí této koncepce je tvrzení, že tržní hodnota podniku nezávisí na jeho finanční struktuře. Rozhodujícím zdůvodněním je skutečnost, že na dobře fungujícím trhu musí mít investice stejný čistý výnos i stejnou cenu (tj. stejnou tržní hodnotu). Tržní hodnota podniku tedy nezávisí na finanční struktuře, ale výlučně na výnosnosti celého kapitálu.
Předpoklady modelu Modigliani – Miller
Model M-M počítá s těmito předpoklady:
- kapitálový trh je dokonalý, informace jsou bezplatné a dostupné všem investorům, nezohledňují se transakční náklady, investoři se chovají racionálně
- podniky lze zařadit do několika skupin. V každé skupině jsou zahrnuty podniky se stejnou úrovní provozního rizika a v důsledku toho i se stejnou výnosností vloženého kapitálu. Rizikovost a výnosnost kapitálu se mezi skupinami podniků liší
- čistý výnos zůstává v jednotlivých obdobích konstantní a pravděpodobný výnos je pro všechny investory v dané skupině podniků (v dané třídě výnosnosti) stejný
- nezohledňuje se zdaňování zisku
- možnost získání úvěru a podmínky jeho získání jsou stejné pro všechny subjekty kapitálového trhu
Nedostatky modelu M-M
Finanční teorie vytýká modelu Modigliani – Miller tyto skutečnosti:
- nezohledňuje vliv daní
- existence nákladů finančních potíží
Tvrzení 1: Náklady finančních potíží
Existence nákladů finančních potíží představuje náklady, které vznikají při zmírňování rozporů mezi vlastníky a manažery:
- vlastníci usilují o výnosnost i přes riziko
- manažeři jsou opatrnější při zvyšování zadlužení podniku
Náklady finančních potíží představují náklady vzniklé v okamžiku, kdy podnik čelí riziku platební neschopnosti a není schopen uhradit své splatné závazky. Tyto náklady zahrnují:
- náklady úpadku – všechny přímé i nepřímé náklady vyplývající z finančních potíží podniku, například:
- náklady na právníky a odborné poradce, které musí podnik uhradit
- zvýšené úrokové sazby požadované věřiteli jako kompenzace zvýšeného rizika
- snížený zájem zákazníků
- nižší tržní cena podniku
- náklady spojené s odchodem kvalifikovaných pracovníků z podniku
- agenturní náklady – vyplývají z konfliktu zájmů mezi majiteli akcií, manažery a věřiteli
Tvrzení 2: Náklady kapitálu
Hodnota podniku, který využívá cizí kapitál = hodnota podniku při plném akciovém financování + současná hodnota daňového štítu – současná hodnota nákladů finančních potíží.
Náklady kapitálu lze definovat třemi způsoby:
- náklady kapitálu představují pro podnik výdaj, který musí uhradit za získání různých forem kapitálu. Cena kapitálu je vyjádřena v % z hodnoty vloženého kapitálu a označuje se jako náklady kapitálu
- náklady kapitálu představují výnosovou míru požadovanou investory, kteří vkládají své prostředky do podniku. Na náklady kapitálu významně působí kapitálový trh a jeho aktuální situace
- náklady kapitálu představují minimální výnosnost, kterou musí podnik dosáhnout ze svých nových investic. Investice má stejné riziko jako celé dosavadní podnikání
Je nezbytné rozlišovat:
- náklady jednotlivých druhů kapitálu
- průměrné náklady kapitálu
Průměrné náklady kapitálu
Průměrné náklady kapitálu vypočítáme tak, že náklady určitého typu kapitálu vynásobíme podílem tohoto typu kapitálu na celkovém kapitálu. Existují tři důvody, proč je podnik potřebuje zjistit:
- náklady kapitálu lze použít jako diskontní faktor při přepočtu výnosnosti investičních projektů
- náklady kapitálu lze využít ve formě hranicních nákladů kapitálu k výpočtu optimální výše kapitálových výnosů
- náklady kapitálu lze využít při výpočtu optimální kapitálové struktury
Průměrné náklady kapitálu lze bez jakýchkoli úprav použít jako diskontní faktor, pokud:
- struktura zdrojů financování investičního projektu velmi odpovídá kapitálové struktuře (struktuře zdrojů financování) podniku jako celku; v případě výrazně vyššího podílu cizího kapitálu lze diskontní faktor snížit;
- riziko investičního projektu je stejné jako riziko podniku; pokud je riziko investičního projektu vyšší než riziko podniku jako celku, je nutné diskontní sazbu upravit.
Hranicní náklady vyjadřují, o kolik vzrostou celkové náklady, pokud se objem výroby zvýší o jednu jednotku.
