Tržní hodnota podniku nezávisí na jeho finanční struktuře
Model M-M hodnocení finančního zdraví podniku vychází z koncepce F. Modiglianiho a K. H. Millera. Základní tezí této koncepce je tvrzení, že tržní hodnota podniku nezávisí na jeho finanční struktuře. Rozhodujícím zdůvodněním je, že na dobře fungujícím trhu musí mít investice stejný čistý výnos i stejnou cenu (tj. stejnou tržní hodnotu). Tržní hodnota podniku tedy nezávisí na finanční struktuře, ale výlučně na výnosnosti celého kapitálu.
Předpoklady modelu Modigliani – Miller
Model M-M počítá s těmito předpoklady:
- kapitálový trh je dokonalý, informace jsou bezplatné a jsou dostupné všem investorům, neuvažují se transakční náklady, investoři se chovají racionálně
- podniky lze zařadit do několika skupin. V každé skupině jsou podniky se stejnou mírou provozního rizika a v důsledku toho také se stejnou výnosností vloženého kapitálu. Rizikovost a výnosnost kapitálu se mezi skupinami podniků liší.
- čistý výnos se v jednotlivých obdobích nemění a pravděpodobný výnos je pro všechny investory v dané skupině podniků (v dané třídě výnosnosti) stejný
- nezohledňuje se zdanění zisku
- možnost získat úvěr a podmínky jeho získání jsou shodné pro všechny subjekty kapitálového trhu
Nedostatky modelu M-M
Finanční teorie vytkla modelu Modigliani – Miller tyto skutečnosti:
- nezohledňuje vliv daní
- existence nákladů finančních potíží
Tvrzení 1: Náklady finančních potíží
Existence nákladů finančních potíží představuje výdaje, které vznikají při zmírnění rozporů mezi vlastníky a manažery:
- vlastníci usilují o výnosnost i přes riziko
- manažeři jsou opatrnější při zvyšování zadlužení podniku
Náklady finančních potíží jsou náklady, které vznikají ve chvíli, kdy podniku hrozí riziko platební neschopnosti a není schopen splatit své splatné závazky. Tyto náklady zahrnují:
- náklady úpadku – všechny přímé a nepřímé náklady vyplývající z finančních potíží podniku, například:
- náklady na právníky a odborníky, které musí podnik uhradit
- vyšší úroky požadované věřiteli jako kompenzace zvýšeného rizika
- snížený zájem zákazníků
- nižší tržní cena podniku
- náklady spojené s odchodem kvalifikovaných pracovníků z podniku
- agenturní náklady – vyplývají z konfliktu zájmů mezi vlastníky akcií, manažery a věřiteli
Tvrzení 2: Náklady kapitálu
Hodnota podniku, který využívá cizí kapitál = hodnota podniku při plném akciovém financování + současná hodnota daňového štítu – současná hodnota nákladů finančních potíží.
Náklady kapitálu lze definovat třemi způsoby:
- náklady kapitálu představují výdaj podniku, který musí zaplatit za získání různých forem kapitálu. Cena kapitálu se vyjadřuje v % z hodnoty vloženého kapitálu a používá se pro ni termín náklady kapitálu;
- náklady kapitálu představují míru výnosů, kterou požadují investoři, kteří vkládají své prostředky do podniku. Na náklady kapitálu má zásadní vliv kapitálový trh a jeho situace;
- náklady kapitálu představují minimální výnosnost, kterou musí podnik dosáhnout ze svých nových investic. Investice má stejné riziko jako celé dosavadní podnikání.
Je nutné rozlišovat:
- náklady jednotlivých druhů kapitálu
- průměrné náklady kapitálu
Průměrné náklady kapitálu
Průměrné náklady kapitálu vypočítáme tak, že náklady určitého druhu kapitálu vynásobíme podílem daného druhu kapitálu na celkovém kapitálu. Existují tři důvody, proč je podnik potřebuje zjistit:
- náklady kapitálu lze použít jako diskontní faktor při výpočtu výnosnosti investičních projektů;
- náklady kapitálu lze využít jako hranické náklady kapitálu při výpočtu optimální výše kapitálových výnosů;
- náklady kapitálu lze použít při výpočtu optimální kapitálové struktury.
Průměrné náklady kapitálu jsou bez jakýchkoli úprav použitelné jako diskontní faktor, pokud:
- struktura zdrojů financování investičního projektu je velmi podobná kapitálové struktuře (struktuře zdrojů financování) podniku jako celku; pokud je počítáno s podstatně větším objemem cizího kapitálu, diskontní faktor lze snížit;
- riziko investičního projektu je stejné jako riziko podniku; pokud je riziko investičního projektu vyšší než riziko podniku jako celku, je nutné diskontní sazbu upravit.
Hranické náklady vyjadřují, o kolik vzrostou celkové náklady, když se objem výroby zvýší o jednu jednotku.
