Nabídka peněz má různorodou strukturu a je tvořena různými formami peněz. Pro sledování peněžní zásoby v ekonomice se používají souhrnné ukazatele, které nazýváme peněžní agregáty. Peněžní agregáty se na základě jejich likvidity, tedy schopnosti být okamžitě použity k platebním operacím, dělí na hlavní peněžní agregáty, které se v této práci snažím objasnit.
Ačkoli centrální banky mají odlišné národní přístupy k detailnímu členění, stále více dochází k harmonizaci těchto peněžních agregátů při sledování množství peněz v ekonomice. Každá země využívá své specifické agregáty a já přibližuji zejména Národní banku Slovenska a její monitorování peněžních agregátů v měnové politice.
Cílem práce bylo rovněž přiblížit teorii o vlivu peněz v ekonomickém systému a rovněž keynesiánské a monetaristické názory na postavení peněz v ekonomice.
Peněžní agregáty
Pro řízení toku peněz je velmi důležité sledovat množství peněz v ekonomice, velikost peněžní zásoby. Právě k tomuto účelu slouží jednotlivé peněžní agregáty.
„Peněžní agregáty jsou ukazatele peněžní zásoby, které se liší stupněm likvidity, tj. pohotovosti k platebním operacím. Změny v jednotlivých peněžních agregátech jsou zároveň signálem a indikátorem posunů celkové ekonomické aktivity.“[1]
„Peněžní agregáty vyjadřují množství peněz v ekonomice a rozlišují se na základě jejich likvidity, respektive doby, po kterou jsou vázány. Rozdělují se na finanční prostředky hotovostní, určené k okamžitým operacím, nebo na prostředky časově vázané.“[2]
Hlavní peněžní agregáty M1, M2, M3, L a U
Hlavní peněžní agregáty jsou dnes známy pod označením M1, M2, M3. Používají se i další označení, například L a U.
Peněžní agregát M1
Peněžní agregát M1 zahrnuje nejlikvidnější formy peněz. Obvykle se označuje jako peníze v užším slova smyslu nebo transakční peníze. Je souhrnem oběživa a bankovních vkladů na požádání (volné vklady, vklady na šekových účtech, cestovní šeky). Strukturu agregátu M1 tvoří zejména tyto složky:
- mince a bankovky
- bankovní vklady bez výpovědní lhůty
- vklady na šekových účtech, cestovní šeky
Peněžní agregát M2
Peněžní agregát M2, tzv. široce definovaná nabídka peněz, je pokusem o měření zásoby vysoce likvidních aktiv, která má veřejnost v držení. Struktura peněžního agregátu M2 může být zjednodušeně popsána takto:
- M1
- termínované vklady
Peněžní agregát M3
Peněžní agregát M3 připočítává k M2 méně likvidní aktiva. Patří sem prakticky všechny vklady přinášející úrok. Struktura agregátu je tedy následující:
- M2
- velké termínované vklady
- další složky s nižší likviditou
Peněžní agregát L
Konečná veličina likvidních aktiv L přidává k peněžnímu agregátu M3 některé druhy cenných papírů, zejména vysoce likvidní dluhopisy, jako jsou krátkodobé státní pokladniční poukázky, komerční papíry, spořitelní dluhopisy a bankovní směnky.
Peněžní agregát U
Agregát U, nazývaný také úvěr, je nejširším ukazatelem aktiv peněžního typu. Zahrnuje všechny závazky domácích sektorů kromě finančního sektoru. Obsahuje:
- agregát L
- cenné papíry
- hypotéky (hypoteční listiny)
- podobné nástroje
„Konstrukce ukazatelů peněžní zásoby není nikdy definitivně daná, což znamená, že definice peněžních agregátů nejsou neměnné v čase. Jejich vymezení se postupně koriguje a zpřesňuje.“[3]
Banky a peněžní agregáty
Sledování množství peněz v ekonomice se v jednotlivých centrálních bankách liší detailními národními přístupy, avšak stále více dochází k jejich harmonizaci.
„V roce 2004 Česko i Slovenská republika přešly na harmonizaci bankovní a měnové statistiky se standardem Evropské centrální banky. Byla provedena metodická úprava peněžních agregátů v rámci národního měnového pohledu.“[4]
Některé země používají specifické, modifikované peněžní agregáty. Národní banka Slovenska v měnové politice monitoruje peněžní agregát M2. Peněžní agregát M2 představuje součet dvou základních složek:
- subagregátu M1 (oběživo a netermínované vklady)
- subagregátu kvázipeníze (termínované vklady a vklady v cizí měně)
Schematická struktura agregátu M2 podle NBS:
- M2 = M1 + kvázipeníze
- M1 = hotovostní oběživo + netermínované vklady
- Kvázipeníze = termínované vklady (včetně vkladních listů a spořicích vkladů) + vklady v zahraničí
Kvantitativní teorie peněz
Kvantitativní teorie peněz patří mezi nejautoritativnější hypotézy o vlivu peněz v ekonomickém systému. Vznikla v 16. století a jejím autorem se považuje francouzský merkantilista J. Bodin. V roce 1568 se snažil objasnit, že růst cen v Evropě byl důsledkem přílivu drahých kovů z Nového světa. Teorii postupně rozvinulo několik ekonomů. Začátkem 20. století se o její další rozvoj zasloužili zejména americký ekonom I. Fisher a ekonom cambridgeské školy A. Marshall.
Kvantitativní teorie peněz vychází z předpokladu, že peníze nemají vnitřní reálnou hodnotu. Kupní síla peněz závisí od množství peněz v oběhu a od ceny zboží – určuje se v oběhu jejich vzájemným působením. Podstata kvantitativní teorie spočívá v vysvětlení příčinné závislosti mezi množstvím peněz v oběhu a cenami. Podle této teorie zvýšení množství peněz v oběhu vyvolá růst cen, protože stejné množství zboží se nyní směňuje za větší množství peněz.
Tuto myšlenku lze ilustrovat pomocí tzv. rovnice směny, kterou na počátku 20. století formuloval I. Fisher: M . V = P . Y
Legenda:
- M – množství peněz v oběhu
- V – rychlost oběhu peněžní jednotky
- P – průměrná cenová hladina
- Y – reálný produkt HDP (HNP) (množství zboží a služeb směňovaných za peníze)
Podle I. Fishera je cenová hladina jednoduchou funkcí množství peněz v oběhu. Fisher zdůrazňoval funkci peněz jako prostředku směny. Podle něj mají subjekty peníze v držení pouze za účelem uskutečňování transakcí. Jeho přístup byl makroekonomický. Naproti tomu ekonomové cambridgeské školy měli převážně mikroekonomický přístup. Velkou pozornost věnovali motivacím držby peněz u ekonomických subjektů. Jejich koncepce představuje spojovací most ke Keynesově teorii preference likvidity. Současně položili základy pro tzv. novou kvantitativní teorii peněz, označovanou jako friedmanovský monetarismus.
Keynesova teorie preference likvidity vychází z faktu, že poptávka po penězích není výlučně závislá na vývoji důchodu. Je ovlivněna také funkcí úrokové míry a očekáváními. Keynes zpochybnil závěr kvantitativní teorie, že množství peněz je jediným determinantem nominálního důchodu (agregátních výdajů). Jeho teorie dala silný impuls k přehodnocení tradičních představ o penězích.
„Keynesova teorie likvidity vysvětluje motivy držby peněz ekonomickými subjekty a příčiny jejich poptávky po penězích. Výchozím předpokladem je, že ekonomické subjekty pro plynulý chod tržní ekonomiky musí mít k dispozici určitý objem likvidních aktiv (peněz), které budou plnit funkci prostředku směny a zajišťovat fungování ekonomického subjektu.“[5]
Monetaristé staví své pojetí na modernizované verzi původní kvantitativní teorie peněz. Opírají se o důchodovou verzi kvantitativní teorie peněz M. Friedmana. Friedmanova koncepce chápala kvantitativní teorii jako teorii poptávky po penězích. Jeho přístup je reformulací kvantitativní teorie, protože vede k obdobnému závěru o významu peněz pro nominální důchod.
Preference likvidity a motivy držby
Keynesova koncepce preference likvidity vychází z analýzy motivů, proč subjekty drží peníze v hotovosti. Preference likvidity podle Keynesa souvisí s těmito motivy:
- Motiv oběhu (z pohledu domácnosti jde o motiv důchodový)
- Motiv opatrnosti (související se snahou ekonomických subjektů vyhnout se riziku, zajistit se proti neočekávaným situacím a nejisté budoucnosti)
- Motiv spekulace (ekonomické subjekty usilují udržet peníze v likvidní podobě za účelem spekulace s cílem dosáhnout zisku)
Keynesiánské a monetaristické názory na postavení peněz v ekonomice
Kořeny zásadních rozdílů mezi klasickou ekonomikou a keynesovskou ekonomikou v oblasti peněžních teorií spočívají v odlišném myšlenkovém chápání ekonomického světa. Podle klasických ekonomů je hlavní a rozhodující vlastností ekonomiky relativní stabilita a jistota. Vyzdvihují stabilitu tržního systému, kde nabídka a poptávka prostřednictvím cen a konkurence spontánně překonávají obtíže ekonomických cyklů a udržují rovnováhu při plném využití výrobních faktorů. Keynesovská ekonomie vychází z odlišného pojetí.
Keynesiánské názory
„Keynesovská ekonomie vychází z nejistoty a nestability ekonomiky, z neschopnosti a nedostatku vnitřních ekonomických tržních sil obnovovat ekonomickou rovnováhu.“[6]
Keynes popírá a odmítá předpoklady klasické monetární teorie (stabilní rychlost obratu peněz, plnou zaměstnanost, transakční motiv poptávky po penězích jako jediný motiv).
Keynes také uvádí, že ekonomické subjekty preferují držbu peněz před držením cenných papírů nebo reálných aktiv, protože peníze vykazují nejvyšší likviditu. Majitelé se snaží udržovat bohatství v peněžní, nejlikvidnější formě.
Úkolem státu je regulovat množství peněz v oběhu tak, že na jedné straně vyvolává tlak ke snížení úrokové míry (nízké úrokové sazby, tj. levné peníze, mohou zvýšit podnět k investování na straně podnikatelů) a na druhé straně zvyšuje míru zisku (t.j. rentabilitu soukromých investic). To bylo možné dosáhnout pouze „vstříknutím“ levných peněz do ekonomiky, tedy za cenu rostoucí inflace.
Monetaristické názory
„Monetarismus jako druhý významný teoretický směr současné makroekonomie vychází z odlišných teoretických východisek. Monetaristické koncepce zaměřují svou pozornost na peněžní agregáty a zdůrazňují aktivní roli peněz a monetární politiky v tržní ekonomice.“[7]
Monetarismus vychází z představy, že tržní ekonomika disponuje dostatečnými autoregulačními silami, které jsou schopny navracet systém do stavu rovnováhy. Odmítá státní zásahy do ekonomiky, zejména keynesovskou politiku levných peněz vedoucí k nárůstu množství peněz v oběhu a inflačním tlakům. Podle monetaristů státní zásahy do hospodářství a peněžního oběhu pouze vychylují ekonomický systém z rovnováhy a hrozí nestabilitou.
Hlavním představitelem monetarismu je M. Friedman, který zpochybnil zásadní postuláty keynesovské peněžní teorie. Především zpochybnil myšlenku, že zvýšení množství peněz v oběhu může zvýšit zaměstnanost. Postavil proti tomu vlastní teoretickou koncepci, kde peníze hrají rozhodující roli a funkce státu je omezena na regulaci přírůstku peněz v oběhu.
V centru zájmu monetaristů stojí inflační riziko. Základem jejich protiinflační, restriktivní politiky je proto regulace peněžního oběhu, neinflační růst peněžní zásoby. „Za předpoklad stability cen považují dodržování tzv. ‚peněžního pravidla‘, podle kterého množství peněz v oběhu má růst tempem odpovídajícím dlouhodobému průměrnému růstu skutečně dosaženého HDP (tj. asi 3–5 % ročně), a to nezávisle na stavu ekonomiky nebo fázi hospodářského cyklu. Takový rovnoměrný přírůstek peněz má odstranit hlavní zdroj nestability v moderní ekonomice a zmírnit cyklické výkyvy ekonomické aktivity.“[8]
Definice peněžního agregátu je záležitostí dohody
Uvedené definice a charakteristiky poukazují na skutečnost, že přesná definice peněžního agregátu, resp. peněžní zásoby je věcí dohody a závisí na potřebách ekonomického výzkumu. Co patří a co nepatří do určitých peněžních agregátů M je nutné přehodnotit v případě vzniku nových typů aktiv.
To, že kvantitativní teorie peněz vychází z tvrzení o nereálné vnitřní hodnotě peněz, také vyplývá z uvedených poznatků. V praxi závisí kupní síla peněz na vzájemném působení množství peněz v oběhu a
