Podnikání
Prvním autorem, který termín podnikání zavedl do literatury, byl Cantillon. Zvláštní pozornost se podnikání věnuje v ekonomické teorii až na přelomu 19. a 20. století v pracích Schumpetera a Knighta. Podle Schumpetera podnikatel:
– je činitelem, který inovační činností uvádí tržní ekonomiku do dynamického pohybu
– hledá nové výrobní kombinace, zdokonaluje oblast organizace odbytu, zavádí nové výrobky a technologie, využívá nové zdroje surovin apod.
– je iniciátorem ekonomického vývoje, využívá nové ekonomické příležitosti, které mu poskytuje tržní ekonomika, čímž ovlivňuje existující tržní rovnováhu
Schumpeter považuje za podnikatele pouze ty, kteří realizují inovace ve výrobě a službách (manažeři, členové správních rad, akcionáři, zaměstnanci). Ostatní pracovníci, kteří pouze vykonávají rutinní podnikové činnosti a nevytvářejí nové výrobní kombinace, za podnikatele nepovažuje.
Zisk podle Schumpetera není primárním motivem podnikání, je pouze výsledkem podnikatelské činnosti. Motivace podnikání vychází z psychologických sklonů, preferencí a představ podnikatele.
Podle moderní teorie podnikání je podnikatelskou činností taková lidská aktivita, která je orientována na dosažení rovnovážného stavu v ekonomice, tj. stavu, kdy jsou výrobní nástroje vynaloženy optimálním způsobem s ohledem na vlastnosti ekonomického prostředí. Zisk je zde nejen výsledkem podnikání, ale také základním motivačním prvkem, který podnikatele stimuluje.
Rozvoj podnikání má přímou souvislost s nedokonalostí trhu a s jeho fungováním. Podnikatel se zaměřuje na tyto mezery, objevuje v nich své ekonomické příležitosti, které se snaží efektivně zaplnit a uplatnit na trhu. Takto chápáné podnikání vyžaduje, aby podnikatel:
– znal ekonomické příležitosti současného a budoucího trhu a měl ideovou představu o jejich využití (podnikatelskou myšlenku musí ověřit prostřednictvím analýzy trhu, která mu poskytne informace o nenasycených segmentech trhu, o konkurenční situaci, o cenové politice nejvýznamnějších konkurentů apod.)
– znal právní aspekty podnikání platné v podnikatelském prostředí
– zvolil správný časový okamžik pro vstup na trh s ohledem na mezery v trhu a stav konkurence
– byl technicky, technologicky, osobnostně a finančně připraven na podnikatelskou aktivitu
– měl připravený podnikatelský záměr
V návaznosti na moderní teorii podnikání lze chápat podnikání jako praktické využívání podnikatelských příležitostí, které vznikají v důsledku nerovnováhy na trhu. Je to soubor podnikatelských aktivit, kterými se zajišťuje přechod k rovnovážnému stavu na vyšší úrovni.
Podnikání jako tvořivá lidská činnost má určité charakteristické znaky, kterými se odlišuje od jiných druhů lidských činností. Jsou to:
– samostatnost jednání hospodářských subjektů
– iniciativnost
– odvaha a vynalézavost
– novátorství při řešení nestandardních úkolů a při dosahování cílů
– schopnost rozhodovat v podmínkách nejistoty
– ochota přebírat a snášet hospodářská rizika
Pro úspěšnou podnikatelskou činnost musí být vytvořeny subjektivní a objektivní předpoklady, které by měly v praxi tvořit organicky související celek.
1. Objektivní předpoklady podnikání – jsou vytvářeny zejména tržní ekonomikou, která stimuluje podnikání tím, že umožňuje využít ekonomické příležitosti všem, kteří chtějí v uvedeném oboru podnikat. Objektivní předpoklady podnikání stimulují:
– vnější podnikavost = schopnost objevit nebo vytvořit a efektivně využít podnikatelské příležitosti, které vznikají na trhu z interakcí mezi podnikatelem, zákazníky, konkurenty, finančními partnery, kooperujícími podniky apod.
– vnitřní podnikavost = schopnost podnikatelů odhalovat a využívat vnitrofiremní podnikatelské příležitosti v jednotlivých částech transformačního procesu (výroba, prodej, obstarávání, technický rozvoj, personální oblast apod.). Vnitřní podnikavost vytváří předpoklady pro rozvoj vnější podnikavosti, protože jsou obě úzce propojené a vzájemně se překrývají.
2. Subjektivní předpoklady podnikání – individuální vlastnosti umožňující realizaci určitého druhu podnikání. Závisí na člověku, jeho schopnostech, připravenosti a motivaci k podnikání. Osobnostní rysy, které by měl mít každý podnikatel:
– potřeba prosadit se v kolektivu
– přirozená autorita a nadřazenost
– schopnost podstupovat rizika
– pozitivní představa o sobě samém
– iniciativnost a nezávislost
– schopnost řešit problémy
– optimistický pohled do budoucna
– stanovování si náročných cílů a snaha je realizovat
Neoddělitelnou součástí předpokladů podnikání jsou i právní předpoklady. Základní právní normou, která upravuje podnikání v ČR, je Obchodní zákoník – podnikání je zde chápáno jako soustavná činnost vykonávaná samostatně podnikatelem, vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku.
SUBJEKTY PODNIKÁNÍ
Podle Obchodního zákoníku se za podnikatele považuje osoba (fyzická nebo právnická), která:
– je zapsána v obchodním rejstříku
– podniká na základě živnostenského oprávnění
– podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů
– je fyzická osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je pro její výkon evidována
Subjekty podnikání můžeme rozčlenit do dvou skupin:
a) podnik jednotlivce – fyzická nebo právnická osoba, vždy právně samostatný, majetkově oddělený podnik. Jde většinou o malý podnik, který je ve vlastnictví jediné osoby, která plně a neomezeně ručí za výsledky své podnikatelské činnosti a sama nese podnikatelské riziko.
b) podnikatelská jednotka – právně samostatný a majetkově oddělený subjekt podnikání, v němž rozvíjí podnikatelské aktivity kolektiv podnikatelů. Jsou to všechny obchodní společnosti, banky, družstva, sdružení podniků apod.
Podnik
Definice podniku:
– Synek – organický celek lidí (podnikatel a další pracovníci) a věcných prostředků (výrobní prostředky jako stroje, budovy, suroviny, peníze) vytvořený pro trvalé uspokojování cizích potřeb za účelem dosahování zisku
– Sedlák – ekonomicky a právně samostatná podnikatelská jednotka, jejíž základními znaky jsou:
– kombinace výrobních faktorů (každá podnikatelská činnost musí být vybavena výrobními faktory a jejich vhodná kombinace umožní zhodnotit – řetězec „výrobní faktory → produkt → zisk“)
– právní samostatnost (umožňuje podniku vstupovat do právních vztahů vůči ostatním podnikatelským subjektům. Formálním důsledkem právní subjektivity je zapsání většiny podniků do obchodního rejstříku. Právní subjektivita podniků, které tuto povinnost nemají, je určena živnostenským nebo jinými oprávněními.)
– ekonomická samostatnost (projevuje se v nezávislém rozhodování o majetku a činnosti podniku při respektování právních norem)
– Obchodní zákoník – soubor hmotných, osobních i nehmotných složek podnikání. K podniku patří věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit.
Znaky podniku podle GUTENBERGA:
1. obecné – nezávislé na uplatňovaném hospodářském systému:
– kombinace výrobních faktorů – jednotka je podnikem pouze tehdy, pokud se účelně kombinují výrobní faktory s ohledem na požadovaný výstup podniku
– princip hospodárnosti (ekonomický princip) – vyjadřuje snahu podniku jednat co nejhospodárněji, a to těmito způsoby:
– maximalizace výstupu (při daných vstupech dosáhnout co nejvyššího výstupu)
– minimalizace vstupu (daný výstup realizovat při co nejmenším vstupu)
– optimalizace vztahu mezi vstupy a výstupy
– princip finanční rovnováhy – schopnost podniku plnit své platební povinnosti
2. specifické – souvisí s uplatňovaným hospodářským systémem:
a) pro podniky v tržní ekonomice:
– princip soukromého vlastnictví (právo vlastníka podílet se na řízení podniku)
– princip autonomie (svoboda podnikání bez státních zásahů, neúspěch nese podnik)
– princip ziskovosti (tendence maximalizovat zisk vůči vloženému kapitálu)
b) pro podniky v centrálně řízené ekonomice:
– princip společenského vlastnictví (společenský nárok na řízení podniků)
– princip nadřízeného orgánu (podniky jsou řízeny státními orgány na základě centrálního národohospodářského plánu)
– princip plánovitého řízení (výkony podniku jsou určeny státním plánem)
Úspěšnost podniku na trhu závisí nejen na vnitropodnikových (interních) faktorech, ale také na okolí podniku (externích faktorech). Podnikatelsky úspěšné podniky (špičkové podniky) jsou zpravidla ty, které mají dlouhý životní cyklus, dosahují dlouhodobě vysokou rentabilitu a vysokou rozvojovou dynamiku a úspěšně inovují. K vnitřním atributům špičkových podniků patří:
– podnikatelé a management jsou proinovačně orientovaní, schopní snášet podnikatelská rizika
– kompetentní top management s komunikačními a delegačními schopnostmi, s přirozenou autoritou
– personál tvořený kreativními osobnostmi, schopný spolupracovat
– vysoká úroveň vnitropodnikového řízení
– flexibilita vůči zákazníkovi
– jednoduchá organizace s malým štábem a vysokým stupněm delegace rozhodovacích pravomocí
– podnikový mzdový systém s vysokou motivací
Na základě specifických předností podniku se vytváří image podniku, tj. soubor představ, které má podnik ve veřejnosti, názory a postoje, které se o podniku vytvářejí. Vytváří se dlouhodobým působením mnoha objektivních a subjektivních činitelů. Využívají se při tom nástroje jako public relations, reklama, záruky apod.
Typologie a klasifikace podniků
Mezi nejčastější kritéria používaná při klasifikaci podniků patří:
– charakter konečného výsledku podnikové činnosti
– hospodářské odvětví
– technicko-organizační charakteristika podniku
– velikost podniku
– vlastnictví podniku
– právní forma podniku
1. charakter konečného výsledku podnikové činnosti (výrobky nebo služby):
a) výrobní podniky – vyrábějí výrobky. Podle druhu výrobků je lze rozčlenit na:
– podniky prvovýroby (zemědělské, lesnické, těžební a energetické podniky, lov a rybolov) – jejich společným znakem je získávání statků z přírody. Prvovýroba je náročná na práci a kapitál.
– podniky druhovýroby (výroba investičních a spotřebních výrobků)
c) podniky služeb – jsou to obchodní, dopravní, bankovní, pojišťovací a jiné podniky poskytující služby. Jsou náročné na lidskou práci.
Na tomto základě lze podniky rozdělit do tří sektorů národního hospodářství:
– primární sektor (podniky prvovýroby)
– sekundární sektor (zpracovatelské podniky)
– terciární sektor (podniky služeb)
2. hospodářské odvětví: podle příslušnosti podniků k odvětví hospodářství rozdělujeme podniky na zemědělské, lesnické, vodohospodářské, průmyslové, stavební, dopravní a spojové, obchodní, finanční, pojišťovací, bytového hospodářství apod.
3. technicko-organizační charakteristika podniku:
a) podle typu výroby:
– podniky hromadné výroby – charakteristické úzkým sortimentem výrobků vyráběných ve velkém množství, což způsobuje vysokou míru opakovatelnosti výrobního procesu. Technicky umožňují nejvyšší stupeň mechanizace a automatizace výrobního procesu (např. hutní podniky, automobilky atd.).
– podniky sériové výroby – charakteristické opakovatelností operací a výrobků, což se projevuje ve výrobě většího počtu stejnorodých výrobků (např. elektrotechnika, strojírenství apod.). Podle pravidelnosti opakování jde o podniky velkosériové, střednosériové nebo malosériové výroby.
– podniky kusové výroby – charakterizované neopakovatelností jednotlivých druhů výrobků a operací nebo nepravidelnou opakovatelností. Jsou to především podniky vyrábějící na zakázku (např. lodě, turbíny, nábytek apod.).
b) podle specializace výroby:
– předmětově specializované podniky – vyrábějí stejné nebo příbuzné druhy výrobků či součástek
– technologicky specializované podniky – provádějí určité technologické operace stejného technického charakteru na různých druzích výrobků (frézování, broušení, lakování, lisování apod.)
c) podle koncentrace činnosti podniku:
– horizontální koncentrace – soustřeďování stejné nebo příbuzné výroby do jediného podniku
– vertikální koncentrace – soustřeďování navazujících výrob nebo komplexní zpracování surovin, případně spojování navazujících výrobních a nevýrobních činností jako výzkum, výroba, prodej
Podnikání a daně z příjmů fyzických a právnických osob
