PODNIKOVÝ TRANSFORMAČNÍ SYSTÉM
Je souborem podnikových činností, jejichž cílem je změna podnikových vstupů na výstupy.
Vstupy – složky podnikového majetku (stroje, dopravní prostředky, SW), pracovní výkony, informace, které podnik potřebuje k zabezpečení své činnosti. Zajišťuje je systém dodavatelů.
Výstupy – výrobky nebo služby, odebírá je systém odběratelů.
Podnikový TS je účinný a efektivní pouze v propojení s dodavatelským a odběratelským systémem.
Činnosti probíhající v rámci PTS: zajištění, výroba, prodej.
Podle toho, jakou funkci činnosti zastávají při přeměně podnikových vstupů na výstupy: primární – jsou přímo zapojeny do transformace vstupů na výstupy (logistika vstupů, provoz, logistika výstupů, marketing a prodej, servis).
podpůrné – zajišťují bezporuchový průběh primárních činností. Zajišťují vstupy, řídí lidské zdroje, vyvíjejí technologie, zabezpečují administrativní funkce.
Transformační proces má tři stránky: věcnou – odpovídá zbožové sféře (tok zboží), hodnotovou – odpovídá finanční sféře, organizační – tvorba vhodné organizační struktury.
ZÁSOBOVÁNÍ
Zásobování představuje funkční činnost podniku, kterou začíná transformační proces.
Na zásoby lze pohlížet ze dvou hledisek, jako součást majetku, nebo jako investovaný kapitál. Z toho vyplývají dva základní cíle, které se sledují při nákupu:
- minimalizace nákladů na zásoby
- minimalizace vázaného kapitálu v zásobách
Rozhodující úlohou zásob je zabezpečování synchronizace fází podnikového transformačního procesu. Synchronizace je časová a množstevní. Jednoduše řečeno: úlohou zásob je zajistit jednotlivé fáze podnikového TS přiměřeným množstvím vstupů v přiměřeném čase.
Organizační útvary pro zásobování: útvar zásobování a útvar nákupu. Podoba jejich vnitřního organizačního členění závisí na činitelích:
- vnějších – počet dodavatelů a jejich struktura, externí možnosti zajištění dopravy, územní rozmístění dodavatelů.
- vnitřních – objem a sortiment produkce, kvalifikační úroveň pracovníků, technické vybavení podniku.
Způsoby nákupu: náhodný, skladový, bezskladový.
Manažerský pohled na útvary = tři modelové situace:
- centralizovaný typ – vnitřní organizační struktura útvaru zásobování vychází z dělení práce podle činností v útvaru. => ve velkých firmách s relativně stabilním a úzkým výrobním programem.
- decentralizovaný typ – decentralizace činností v útvaru je realizována: podle materiálových skupin, nebo podle dodavatelů či územních celků. => ve středních a velkých podnicích.
- kombinovaný typ – využívá výhody a usiluje o omezení rizik z předchozích dvou typů.
VÝROBA (produkční činnost podniku)
Část transformačního procesu, která představuje konkrétní přeměnu vstupů na výstupy.
Výrobní proces dělíme podle:
- výrobního programu – hlavní, vedlejší, pomocný, přidružený výrobní proces,
- komplexnosti výrobků – jednoduché a složité výrobní procesy,
- účasti přírody, člověka a techniky – přírodní, pracovní a automatické procesy,
- technologie – těžební, mechanické, chemické, biochemické, energetické technologické procesy,
- struktury výrobku – rozlišujeme tři základní výrobní fáze – předpřípravná, zhotovující, dokončovací,
- způsobu a míry opakovatelnosti – kontinuální, nepřetržitý, cyklický a necyklický výrobní proces.
Výsledkem výrobního procesu je výrobek. Hotový výrobek je komplex nehmotných či hmotných znaků, jimiž se prvky vyznačují, přičemž již nepokračují do dalšího zpracování, ale jsou schopné uspokojovat konečné potřeby.
Výrobek je souhrn užitnosti (dosažení požadované úrovně výkonnosti, ovladatelnosti, trvanlivosti) a funkčnosti (schopnost vykonávat požadované funkce).
Jádro výrobku je základní úrovní výrobku – představuje základní užitný efekt.
Rozšířený výrobek má tyto znaky:
- kvalita – způsobilost plnit funkce
- provedení – výrobek může být nabízen ve více variantách
- design a styl – estetický dojem
- značka – přidává výrobku hodnotu, jejím úkolem je definovat výrobek
- obal – chrání výrobek, usnadňuje dopravu.
Úplný výrobek – zahrnuje i dodatečné služby – instalace, možnost pronájmu, úvěry…
Polotovary – hotové pouze v určité fázi výrobního procesu, samy o sobě nejsou schopny uspokojovat potřeby, finalizace proběhne v jiném podniku,
Nedokončené výrobky – výrobky, na kterých ještě nebyly provedeny všechny pracovní a technologické operace, ale zpracování bude probíhat ve stejném podniku.
PRODEJ
Dva teoretické přístupy k problematice prodeje:
funkcionální teorie prodeje – hledá odpověď na otázku zákonitostí určujících výši prodeje tím, jak se naplňují jeho základní funkce. Vyzdvihuje sedm základních funkcí prodeje:
- prostorovou – úkolem prodeje je doručit zboží od toho, komu způsobuje pouze zanedbatelný užitek, k tomu, kdo znamená mnohem větší užitek.
- časovou – prodej zboží je třeba správně načasovat
- kvantitativní – vyplývá ze sladění objemu výroby a spotřeby
- kvalitativní – spočívá v obstarávání zboží v kvalitě odpovídající požadavkům spotřeby
- propagační – vychází z potřeby přesvědčit zákazníka o účelnosti nabídnutého způsobu uspokojování jejich potřeb
- úvěrovou – spotřebu určitého zboží je třeba zajistit v okamžiku vzniku potřeby, kterou uspokojuje, bez ohledu na to, zda odběratel disponuje kupní silou
- koordinanční – sladění celkového objemu a sortimentu výroby a spotřeby
Měly by být považovány za základní úkoly prodeje.
nástrojová teorie prodeje – výsledek prodeje v podniku závisí na využití nástrojů prodeje. Hledá odpověď na otázku, jaké nástroje prodeje jsou k dispozici a jak je co nejúčinněji využívat. Vychází z marketingu. Definujeme zde 4 politiky prodeje:
- kontraktační politika
- produktová politika
- komunikační politika
- distribuční politika
Základ prodeje produktů je průzkum trhu. Může být ekonomický (kvalita, množství a cena zboží) a sociologický (informace o obchodních subjektech).
Obecnou úlohou průzkumu potřeb je: poznávat potřeby, jejich strukturu a faktory, které působí na jejich vývoj, poznávat stupeň dosavadního a předpokládaného uspokojování potřeb z hlediska kvality i kvantity.
Konkrétní úlohou průzkumu spotřebitele je: identifikovat spotřebitele, určit faktory, které motivují potřebu a spotřebu konkrétních výrobků u jednotlivých spotřebitelů.
INVESTIČNÍ ČINNOST PODNIKU
Investování představuje použití finančních prostředků na pořízení majetku v odpovídající kvalitě, hodnotě, struktuře a čase. Znamená alokaci kapitálu do jednotlivých složek majetku. Může investovat do budov, strojů, dlouhodobých cenných papírů, zásob, pohledávek i do nehmotného majetku.
Proces investování tedy zahrnuje přeměnu zdrojů financování na majetek.
Majetek – souhrn majetkových hodnot, které patří podnikatelskému subjektu a slouží k podnikání. Je to oběžný a neoběžný majetek. Rozhodnutí o majetkové struktuře je součástí rozhodnutí o kapitálové struktuře.
Kapitálová (finanční) struktura je struktura zdrojů, z nichž byl majetek podniku zabezpečen. Dva základní případy:
vlastní kapitál – patří majiteli, je ukazatelem finanční nezávislosti. Tvoří ho peněžní i nepeněžní vklady. V obchodní společnosti je to:
- základní kapitál – základní jmění, povinný: a.s., s.r.o., družstvo
- emisní ážio – kladný rozdíl mezi skutečně dosaženou prodejní cenou akcií a jejich nominální cenou
- rezervní fond – na krytí ztrát a překonání nepříznivého hospodářského vývoje, tvoří se z kapitálových vkladů a zisku
- statutární a ostatní fondy – mají přesně definované využití (sociální, fond rozvoje)
- hospodářský výsledek minulých let – nerozdělený zisk (část zisku po zdanění využitá pro podnikání), neuhrazená ztráta
- oceňovací rozdíly – na objem a strukturu vlastního jmění působí OR z přecenění majetku a závazků z kapitálových účastí a při sloučení a rozdělení
- hospodářský výsledek běžného účetního období
cizí kapitál – je dluh podniku, který podnik musí v určité době splatit věřiteli. Podle této doby:
- krátkodobý cizí kapitál – na 1 rok, jsou to krátkodobé bankovní úvěry, dodavatelské úvěry, zálohy,
- dlouhodobý cizí kapitál – déle než 1 rok, dlouhodobé bankovní úvěry, půjčky od jiných podniků, dlouhodobé směnky,
Ukazatel zadluženosti = podíl cizího kapitálu, který pokrývá část celkového majetku.
Pro financování majetku platí zásady:
- zlaté bilanční pravidlo – dlouhodobý majetek se má financovat dlouhodobými zdroji a krátkodobý majetek krátkodobými zdroji
- vlastní kapitál by měl kryt pouze ty dlouhodobé aktivy, které jsou typické pro podnik, ostatní může být financováno i cizím kapitálem
Vliv leverage efektu – znamená, že zvyšování podílu cizího kapitálu na celkovém kapitálu vyvolává tendenci k snižování nákladů na získání a vázání kapitálu, ale na druhé straně se zvyšuje riziko platební neschopnosti firmy. Vzniká protitendence – zvyšování podílu cizího kapitálu tlačí na růst nákladů na získání a vázání vlastního i cizího kapitálu.
Důležité je trvale sledovat vztah oběžného majetku a krátkodobého cizího kapitálu:
Čistý pracovní kapitál – přebytek oběžného majetku nad krátkodobým cizím kapitálem. Představuje částku volných prostředků, které zůstávají podniku k dispozici po úhradě běžných krátkodobých závazků.
Nekrytý dluh – přebytek krátkodobých závazků nad oběžným majetkem.
