Veřejné finance

Úkolem veřejných financí je shromažďování a výdej peněžních prostředků prostřednictvím státního rozpočtu, rozpočtu VÚC, obcí, povinného pojištění či veřejných institucí.

Základní rozdíl mezi veřejnými a soukromými financemi spočívá v tom, že veřejné finance jsou shromažďovány jako povinné platby a využívají se k realizaci veřejných potřeb.

Definice financí

Finance představují soustavu peněžních operací a reálných peněz, prostřednictvím kterých dochází ke změně peněžní zásoby jednotlivých ekonomických subjektů.

Příčiny a způsob tvorby veřejných financí

potřeba veřejné správy, rozsah spotřeby
uspokojování spotřeby, získávání (daně, úvěry), hranice daňového zatížení
potřeba financování z veřejných zdrojů, v jakých podílech, které sektory společenské spotřeby
podíl na příjmech a výdajích státu a dalších subjektů pro zajištění finanční vyrovnanosti
stupeň akceptace nerovnoměrného zatížení
vybudování daňového aparátu
plnění fiskálních cílů vedoucích k uspokojení poptávky veřejných institucí po příjmech s cíli nefiskálními – přerozdělování příjmů, podpora hospodářského růstu, zaměstnanost

Charakteristika veřejných financí

Veřejné finance lze charakterizovat z hlediska:

makroekonomického
mikroekonomického
vztahového
z hlediska fondů
z hlediska rozpočtové soustavy

Makroekonomické hledisko představuje celkovou roli veřejných financí ve struktuře národního hospodářství. Zahrnuje problémy vývoje ekonomiky jako jsou otázky nezaměstnanosti, stability cenové hladiny, vyrovnanosti platební bilance a podobně.

Mikroekonomické hledisko zahrnuje otázky chování mikroekonomických subjektů pod vlivem zdanění, vývoje cen, inflace apod. (Hrašková, 2012, s. 58).

Vztahový pohled vymezuje veřejné finance jako peněžní vztahy vznikající v souvislosti s tvorbou, rozdělováním a užíváním peněžních fondů spojených s činností veřejných institucí. V rámci vztahového hlediska se veřejné finance považují za:

nenávratné, což znamená, že veřejné příjmy se rozdělují tak, že rozpočtové příjmy se nemusí vrátit;
jednostranné, tedy veřejné finance rozdělují tak, že subjekt, který obdrží peněžní rozpočtové prostředky, nemusí za získané prostředky poskytnout žádnou finanční ani jinou protihodnotu, přičemž někteří autoři označují tento princip jako neekvivalentnost veřejných financí;
vynucené, což znamená, že finanční vztahy ve veřejných financích mají zákonný základ a stát může vyžadovat jejich plnění. Jde o princip nedobrovolnosti (Lipták, 1999, s. 47).

Z hlediska fondů jsou veřejné finance považovány za souhrn peněžních prostředků v daném rozpočtu za jedno rozpočtové období, tedy jeden rozpočtový rok. Rozpočtové fondy mohou být:

centralizované – např. státní nebo federální centralizovaný peněžní fond utvářený prostřednictvím státního nebo federálního rozpočtu,
decentralizované – např. obecní nebo městský fond, který se vytváří prostřednictvím obecního nebo městského rozpočtu.

Z hlediska rozpočtové soustavy jsou veřejné finance soustavou rozpočtů, kterou tvoří:

ústřední rozpočet,
místní rozpočty,
rozpočty státních účelových fondů,
rozpočty státních podniků a organizací (Hrašková, 2012, s. 58–59).

Z definic veřejného sektoru a veřejných financí vyplývá, že jejich vztah lze označit jako komplementární, což znamená, že se jedná o problémy úzce související a vzájemně se prolínající, a zároveň jako dichotomický, jímž rozumíme tzv. rozdělení zájmu mezi dvěma souvisejícími, částečně se překrývajícími, avšak odlišnými oblastmi ekonomické reality (Jakubíková, 2008, s. 23).

Funkce veřejných financí

Podstata veřejných financí je obsažena v jejich funkcích. Co do počtu a povahy těchto funkcí se názory jednotlivých autorů liší. Nejčastěji uváděné funkce veřejných financí jsou:

alokační funkce,
(re)distribuční funkce,
stabilizační funkce,
regulační funkce.

Hlavním odůvodněním existence jednotlivých funkcí je to, že se projevují v rozpočtových příjmech a výdajích, ovlivňují ekonomiku různými způsoby a slouží různým cílům (Medveď, 2007, s. 23–24).

Alokační funkce veřejných financí

Alokační funkce představuje proces rozdělování, při kterém se veřejné zdroje rozdělují mezi produkci soukromých a veřejných potřeb a zároveň je to proces, kterým se tvoří struktura a objem veřejných potřeb. Obyvatelé získávají veřejné statky a služby rovnoměrně, proto nejsou rivalitní, což znamená, že pokud jeden spotřebitel tyto statky využívá, nesnižuje to užitek pro ostatní spotřebitele (Hrašková, 2012, s. 59).

Jejich podstata spočívá v efektivním rozmístění finančních prostředků, které stát následně vybírá od různých subjektů do peněžních fondů v rámci veřejných financí, tedy rozpočtové soustavy (Peková, 2002, s. 70).

Tato funkce se využívá zejména z důvodů, které narušují plynulý reprodukční proces, tedy výrobu, rozdělování, výměnu a spotřebu. Jedná se především o čtyři mikroekonomické důvody státních zásahů do ekonomiky prostřednictvím veřejného sektoru:

existence veřejných statků,
existence externalit,
nedostatek informací,
nedokonalá konkurence.

Fiskální funkce veřejných financí

využití peněžních prostředků k realizaci úkolů státu
zdroje daní (přímé daně – daň z příjmů fyzických a právnických osob, majetkové daně, nepřímé daně – DPH (VAT), spotřební daně), nedaňové příjmy (cla, příjmy ze zisku NBS)
umožnění realizace vnitřních a vnějších úkolů státu
spojená s úkoly nefiskálními – redistribuční a intervenční

Redistribuční funkce veřejných financí

Redistribuční – rozdělovací funkce veřejných financí má za cíl znovurozdělení získaných příjmů prostřednictvím subjektů příjmů:

část je odváděna do státního nebo samosprávného rozpočtu
část zůstává subjektu
příjmy z hospodářské činnosti a dalších zdrojů podléhají zdanění dle daňových zákonů
rozdělovací funkce: státní podniky za využívání majetku státu odvádějí část zisku

Redistribuční funkce představuje základ výdajů rozpočtových transferů.

Výdaje – převádí nemateriální sféru – kulturu, vědu, orgány poskytující bezplatné služby
Dotace – nenávratná
- finanční pomoc státu na určité činnosti, danému subjektu a cílené úkoly veřejné správy
- subjektům – na financování činnosti konkrétního subjektu
- předmětové – na omezené produkce a služby
Subvence – nenávratná finanční pomoc (poskytovaná institucemi hospodářským organizacím či fyzickým osobám) na základě kalkulačního vzorce

Stimulační funkce veřejných financí

založená na spoluúčasti státu na činnosti určitých subjektů
stát disponuje právními nástroji, jimiž ovlivňuje ziskovost činnosti subjektů
- daňová politika
- úvěrová politika
- devizová politika

Daňová politika

Daňová politika reguluje činnost subjektů (hospodářskou činnost, domácnosti)

výše daňové sazby rozhoduje o velikosti zisku
snížení sazby daně má příznivý dopad na rozvoj podniků

Úvěrová politika

cena za využití peněz
úvěr – zvýšení finančních zásob subjektu prostřednictvím komerčních bank z deponovaných prostředků na principu návratnosti v určitém termínu s úplatou (úroky)
výše úroku závisí např. na výši úvěru, době splatnosti, finanční situaci subjektu
komerční banky – úrokové sazby, NBS
levný úvěr – hnací síla hospodářství

Členění veřejných financí z hlediska subjektů:

veřejné finance
soukromé finance

Druhy peněžních vztahů

realizační tovarově-peněžní vztahy – spojeny s koupí a prodejem zboží a služeb, s fungováním tržní ekonomiky (ceny zboží a služeb se určují na základě nabídky a poptávky a jsou ekvivalentní)

redistribuční peněžní vztahy – představují rozpočtové vztahy, nespojované s odpovídajícím ekvivalentem; patří sem daně, různé transfery, dotace a subvence a jsou neekvivalentní.

úvěrové peněžní vztahy – spojené se získáváním a splácením úvěrů, přičemž peněžní prostředky jsou návratné

pojistné peněžní vztahy – částečně redistribuční vztahy, přičemž peněžní prostředky jsou podmíněně návratné

Veřejné spotřebitelské jednotky

zajišťují společenskou spotřebu obyvatelstva (stát, samosprávné jednotky, rozpočtové a jiné organizace)

jejich finanční hospodaření veřejných spotřebitelských jednotek se týká veřejných financí:

specifická forma přerozdělování prostředků ve prospěch veřejných statků a služeb

soustava rozpočtů

uspokojování potřeb obyvatelstva na úrovni státu, krajů a obcí, zajištění veřejných statků

nástroj veřejné politiky – hlavní subjekt – veřejná správa

nástroj přerozdělování – veřejné finance jako jeden z nástrojů fiskální politiky (daně, clo, dotace atd.)

Finanční vztahy

soustava finančních vztahů a operací

mezi subjekty ekonomického systému – stát (samospráva) a občan, podnikatelský subjekt apod.; vztahy jsou založené na obligatornosti a nenávratnosti

finanční vztahy mezi státem a ostatními subjekty jsou upraveny formou zákonů (daňové, o rozpočtových pravidlech veřejné správy, zákon o rozpočtových pravidlech územní samosprávy), nařízením vlády, vyhláškami

princip nenávratnosti (zaplatěné daně se jednotlivým subjektům nevrací)

princip neekvivalentnosti znamená, že při vzniku konkrétního vztahu v rámci veřejných financí není přesně znám účel platby a subjekt zaplatí určitý obnos (např. daň), aniž by věděl, na co budou tyto finanční prostředky použity

princip nedobrovolnosti – znamená, že stát si právní formou zabezpečuje (vynucuje) zaplacení určitých poplatků (většinou daní), aby získal finanční prostředky nezbytné pro plnění úkolů

součástí veřejných financí nejsou pouze příslušné vzájemné vztahy, ale i určité nástroje určené k realizaci veřejné politiky a ekonomiky